1. Úvod

V posledním dílu opustíme 'uživatelský' pohled a ukážeme si, jak v NEXTSTEPu vypadá práce administrátora systému  -- tj. správa sítě, správa uživatelských kont a podobně. Seznámíme se s několika dalšími standardními aplikacemi, tentokrát věnovanými právě administrátorům systému.

2. Instalace a upgrade NEXTSTEPu

Máloco je tak jednoduché, jako instalace NEXTSTEPu  -- vložíme prostě do počítače disketu a CD a počítač restartujeme. Pak již stačí zvolit jazyk ve kterém chceme s instalačním programem komunikovat a vybrat části systému, které chceme instalovat  -- můžeme tak zvolit optimální poměr mezi kapacitou disku který máme k dispozici a mezi službami, které bude NEXTSTEP nabízet. Podobně snadný je upgrade na novou verzi; i ten však umožňuje zkušenému uživateli podrobně určit které části systému budou upraveny a které budou zachovány (např. proto, že obsahují důležité uživatelské zásahy):

3. Start a ukončení systému

Bezprostředně po standardní instalaci se NEXTSTEP chová na první pohled jako jednouživatelský systém: po startu nepožaduje zadávání žádných hesel a rovnou spustí grafické uživatelské rozhraní, uživatel se nemusí starat o přístupová práva a tak dále. To je ovšem pouze trik pro usnadnění práce těm, kdo NEXTSTEP hodlají jako jednouživatelský systém využívat; stačí zrušit uživatele "me" nebo jej opatřit heslem a NEXTSTEP si při startu vyžádá určení jména a hesla uživatele (správou uživatelských kont se budeme podrobněji zabývat zanedlouho).

Jakmile se uživatel rozhodne ukončit práci s počítačem, aktivuje příkaz "Log Out" ve Workspace Manageru (stejný význam má i přidržení kláves Alt a Command a poklepání na ikonu Workspace Manageru v doku). NEXTSTEP pak korektně ukončí všechny spuštěné aplikace; obsahuje-li kterákoli z nich změny, které dosud nebyly uloženy na disk, má uživatel možnost změny uložit, ignorovat nebo zrušit celý příkaz "Log Out" a normálně pokračovat v práci. Po ukončení všech aplikací NEXTSTEP odmountuje všechna vyměnitelná média a čeká na zalogování dalšího uživatele. V této situaci si také můžeme vyžádat vypnutí počítače (v takovém případě NEXTSTEP ukončí všechny procesy, vyprázdní diskové cache paměti, odmountuje všechna média a upozorní uživatele, že již může počítač odpojit od sítě), restart NEXTSTEPu nebo  -- máme-li na disku více operačních systémů  -- přebootování např. do DOSu.

4. Instalace aplikačních programů

Nejzákladnější a nejjednodušší práce kterou musí občas administrátor systému dělat je instalace programových balíků. NEXTSTEP obsahuje systémovou aplikaci Installer, která instalaci převádí na rutinní záležitost, a navíc umožňuje pohodlnou kompresi nainstalovaného software (chceme-li ušetřit místo na disku) nebo jeho úplné odstranění.

Programové balíky připravené pro instalaci jsou uloženy v komprimovaném tvaru v souborech *.pkg; otevřeme-li takový soubor, zobrazí Installer okno, které vidíme na obrázku. V něm vidíme potřebné informace o programovém balíku a  -- není-li balík dosud instalován  -- můžeme si vyžádat jeho instalaci tlačítkem Install nebo výpis jeho obsahu tlačítkem List. Rozhodneme-li se pro instalaci, umožní nám Installer zvolit cílový adresář, seznam architektur pro které bude software instalován a seznam jazyků, ve kterých bude schopen komunikovat s uživatelem (z obou seznamů můžeme vybrat více možností  -- pak bude instalovaná aplikace např. schopna pracovat na architekturách SPARC, HP PA-RISC a IBM PC a bude schopna komunikovat v češtině, angličtině, němčině a francouzštině). Pak Installer ověří je-li možné bez problémů programový balík instalovat (tím zamezí možnosti že by se např. v polovině instalace zjistilo, že není na disku dostatek místa nebo že některé adresáře do nichž chceme instalovat jsou chráněny proti zápisu); nalezne-li přitom již existující soubory, které by při instalaci byly přepsány, zobrazí jejich seznam a optá se uživatele má-li pokračovat nebo ne. Nakonec pak software nainstaluje.

Seznam všech instalovaných programových balíků se automaticky udržuje v adresáři /NextLibrary/Receipts (zanedlouho uvidíme, jak toho dokáží nejrůznější aplikace NEXTSTEPu využít). Chceme-li, můžeme se na kterýkoli z instalovaných balíků podívat opět pomocí aplikace Installer; v okně které již známe budeme mít tentokrát k dispozici tlačítka Delete a Compress; pomocí prvního z nich můžeme instalovaný balík odstranit, druhým jej můžeme uchovat na disku v komprimované podobě (později jej můžeme opět rozbalit příkazem Expand na zbývajícím tlačítku).

Ačkoli je většina velkých aplikací pro NEXTSTEP k dispozici na kompaktních discích, můžeme programový balík uložit i na diskety; formát dat *.pkg umožňuje rozdělení jednoho archívu na libovolné množství "kousků", uložených na samostatných disketách, a Installer si sám vyžádá jejich výměnu. Ještě zajímavější služba Installeru je zaměřena na ty, kdo mají přístup k Internetu: komprimované soubory mohou být nahrazeny odkazem na FTP archív; Installer v takovém případě automaticky naváže spojení s archívem, vyžádá si z něj patřičný soubor a z něj aplikaci nainstaluje. Můžeme-li počítat s tím, že zákazníci budou mít přístup k Internetu (takový předpoklad je snadno splněn např. chceme-li distribuovat WWW browser), můžeme toho s výhodou využít  -- nejenže pak je instalační *.pkg velmi malý, ale navíc může kdykoli automaticky instalovat aktuální verzi aplikace (totiž tu, kterou jsme naposledy uložili na FTP archív).

5. Instalace systému na nový disk

Přeformátovat kterýkoli disk můžeme rovnou z Workspace Manageru; s touto možností jsme se ostatně seznámili již v prvních dílech našeho seriálu. Chceme-li však na nový disk zároveň instalovat NEXTSTEP, poslouží nám ideálně aplikace BuildDisk:

V horní části okna vybereme disk, na který chceme systém instalovat; v dolní pak můžeme zvolit programové balíky, které na disk mají být přeneseny. BuildDisk využívá seznamu instalovaného software v /NextLibrary/Receipts; máme proto na vybranou nejen samotný operační systém, ale i veškerý software, který je na počítači na němž pracujeme již instalován.

6. Konfigurace ovladačů zařízení

Konfigurace ovladačů zařízení je noční můrou všech uživatelů počítačů třídy IBM PC: nejrůznější zařízení jsou vzájemně nekompatibilní, některé desky jsou ochotny pracovat jen s některými přerušeními a DMA kanály, plug&play schopnosti sběrnice PCI obvykle fungují spíše jako plug&pray... NEXTSTEP samozřejmě nemůže tyto problémy odstranit; nabízí však alespoň aplikaci Configure, která správci systému maximálně pomůže s jejich řešením.

Na obrázku vidíme např. konfiguraci SCSI karty Adaptec 1542. To, že karta je schopna pracovat pouze s DMA kanály 0, 5, 6 nebo 7 vidíme na první pohled, protože zbývající kanály jsou zobrazeny šedě; podobně jsou v pravé části okna odlišena přípustná a nepřípustná přerušení. Máme i kontrolu, které zdroje jsou využity jinými kartami  -- takové DMA kanály a přerušení jsou označeny malým červeným trojúhelníčkem. Pokud bychom přesto zvolili konfliktní nastavení, upozorní nás na to aplikace ve zvláštním okně, kde vidíme i seznam zařízení, která se "perou" o společný zdroj.

Pomocí tlačítek Add... a Remove můžeme měnit seznam ovladačů, které budou zavedeny při startu systému (aktuální obsah seznamu vidíme vedle tlačítek):

Obrázek ukazuje přidávání ovladače pro PCMCIA adaptér Intel 82365. Volba "Show Drivers for Detected Devices" je k dispozici na počítačích, které nabízejí služby ISA Plug&Play nebo které mají sběrnici PCI  -- pak si můžeme vyžádat nabídku ovladačů pro karty, které v počítači jsou právě umístěny.

Další součásti uživatelského rozhraní aplikace Configure již jsou specifické pro konkrétní zařízení; základní nastavení je obvykle součástí hlavního okna aplikace, zatímco dodatečné nebo pomocné informace se obvykle určují v samostatných oknech:

Takto vypadá nastavení grafické karty ATI Ultra Pro: adresu, na které leží registry karty, stejně jako adresu, na kterou je mapována videopaměť, určujeme přímo v okně aplikace; pro volbu grafického režimu slouží samostatné okénko.

Zkušeným administrátorům aplikace Configure nabízí řadu dalších služeb, které zde již nebudeme podrobně popisovat  -- např. tlačítkem Expert můžeme otevřít specializovaný editor, ve kterém lze v případě potřeby specifikovat "nemožné" konfigurace (třeba Adaptec 1542, pracující s DMA kanálem 2) a podobně.

7. Správa uživatelských kont

Jakmile počítač zapojíme do sítě, nebo jakmile na jednom počítači začne pracovat více lidí, stane se jednou z nejběžnějších činností administrátora správa uživatelských kont. NEXTSTEP samozřejmě i pro tento účel nabízí pohodlnou aplikaci s grafickým uživatelským rozhraním, která se jmenuje UserManager.

Základní službou UserManageru je samozřejmě vytvoření nebo zrušení uživatelského konta, případně změna některého již existujícího konta. To je celkem standardní úloha, a je zbytečné ji doprovázet obrázky  -- při vytváření nového konta nebo při změně konta existujícího prostě vyplníme formulář se všemi potřebnými údaji; pro zrušení konta jen určíme, má-li se navíc smazat domovský adresář rušeného uživatele nebo ne. Snad jedinou zajímavostí je to, že NEXTSTEP  -- aby usnadnil život začínajícím a méně zkušeným administrátorům  -- nabízí dvě varianty "formuláře" s údaji o kontu: standardní, ve které jsou pouze nejnutnější údaje, a rozšířenou, ve které můžeme přímo určovat údaje doplněné za normálních okolností automaticky (jako je například jméno domovského adresáře nebo číslo konta).

Podobně je tomu i s vytvářením, editací a rušením skupin. Příjemnou vlastností NEXTSTEPu je to, že ke jménu skupiny můžeme přiřadit libovolnou poznámku nebo popis, určující podrobněji význam té které skupiny; to je zvláště příjemné tam, kde administraci systému dělá více lidí nebo kde je administrátor notně zapomnětlivý. Vazbu mezi uživateli a skupinami můžeme specifikovat při vytváření nebo editaci uživatelského konta  -- v seznamu skupin prostě označíme všechny skupiny, do kterých má uživatel patřit, a jednu z nich vybereme jako standardní (default).

Díky robustnosti a kvalitě svých síťových služeb je NEXTSTEP často využíván v rozsáhlých sítích, obsahujících řádově tisíce nebo desetitisíce uživatelů. Protože správa takového množství uživatelů by s využitím výše popsaných služeb byla značně nepohodlná, nabízí aplikace UserManager řadu služeb, které správu velkého množství uživatelských kont usnadňují. První z nich je možnost vytvářet tzv. vzory uživatelů (templates)  -- správce systému může vytvořit "jakoby" uživatele se všemi údaji  -- od zvoleného login shellu až po jazyk, kterým bude s uživatelem NEXTSTEP komunikovat, s vlastním domovským adresářem obsahujícím libovolné soubory a uživatelská nastavení a tak dále. Uživatelskému vzoru můžeme dokonce zasílat zprávy elektronické pošty; každý nově vytvořený uživatel podle takového vzoru pak automaticky dostane všechny takové zprávy při prvním zalogování. Při tvorbě nového uživatele pak stačí určit vzor a několik málo specifických údajů (jméno a heslo); UserManager vytvoří nového uživatele, který zdědí všechna nastavení vzoru a do jeho domovského adresáře překopíruje vše, co bylo uloženo v domovském adresáři vzoru.

I v případě že správce nevyužije vzorů, může nastavit výchozí hodnoty pro tvorbu nových uživatelů:

Většina položek je zřejmá; samostatnou zmínku si snad zaslouží skupina Program hooks  -- v ní může správce určit externí programy nebo scripty, které budou automaticky spuštěny v určitých klíčových okamžicích; prostřednictvím těchto programů můžeme prakticky libovolně měnit činnost systému při správě uživatelských kont. Tyto "programové háky" můžeme určit pro následující momenty: bezprostředně před vytvořením nového uživatelského konta (ten  -- jak vidíme na obrázku  -- právě není využit), bezprostředně po vytvoření uživatelského konta, bezprostředně před nebo po zrušení, modifikaci, deaktivaci nebo aktivaci konta, nebo bezprostředně před nebo po vytvoření nebo zrušení domovského adresáře. Podobné předvolby jsou navíc k dispozici i pro skupiny.

Velmi zajímavá je i možnost automatického vytváření a/nebo rušení většího množství uživatelských kont najednou. Pro vytváření musíme nějakým způsobem zadat seznam jmen nově vytvářených uživatelů; aplikace UserManager dokáže tento seznam číst ze souboru, jehož formát můžeme zvolit z řady možností (mezi nimiž nechybí ani standardní formát /etc/passwd). Kromě vstupního souboru určíme, jakým způsobem mají být generovány ostatní uživatelské údaje  -- hesla např. mohou být samostatně čtena ze vstupního souboru, mohou být totožná s uživatelskými jmény nebo mohou být generována náhodně; podobné volby máme k dispozici pro volbu domovských adresářů, čísel uživatelů, login shellů a podobně. UserManager pak na základě zadaného souboru a zvolených přepínačů vytvoří seznam kont, a nabídne jej ve formě přehledné tabulky správci  -- ten může obsah tabulky ještě změnit, vypustit z ní některé řádky apod.:

Jakmile jsme s konty spokojeni, stačí klepnout na tlačítko "Create New Accounts" a UserManager vytvoří všechna konta podle tabulky. Další kouzla umožňuje to, že přepínače v pravém horním rohu okna můžeme měnit kdykoli  -- tedy i po načtení dat ze souboru. Můžeme pak například zvolit jméno uživatele "<first initial><last name>" a heslo "Same as user name"; to vytvoří hesla (i uživatelská jména) která vidíme na obrázku:

pak přepneme jména zpět na "As listed in input file"  -- tím se jména vrátí k hodnotám z minulého obrázku, ale hesla zůstanou vygenerována jako iniciála prvního jména následovaná příjmením...

Ještě jednodušší je skupinové rušení uživatelů  -- nejprve určíme kritérium, podle kterého chceme uživatele vybírat. Máme řadu možností, od určení rozsahu čísel jejich účtů přes specifikaci skupiny, jejíž mají být členy až třeba po volbu všech deaktivovaných uživatelských kont. UserManager pak opět vytvoří tabulku se seznamem všech kont, které odpovídají zadaným kritériím; obsah tabulky může správce podle svých představ ještě upravit. Pak si již jen vyžádá zrušení všech kont z tabulky (s nebo bez současného smazání odpovídajících domovských adresářů).

Nakonec poznamenejme, že UserManager zaznamenává každou provedenou akci do souboru /usr/adm/nu; můžeme si tak snadno osvěžit děravou paměť.

8. Základy správy sítě

Správa sítě je příliš specializovanou a komplexní záležitostí, než abychom se jí mohli na tomto prostoru věnovat podrobněji. Ukážeme si proto jen naprosté základy -- nastavení sítě prostřednictvím aplikace SimpleNetworkStarter.

Aplikace SimpleNetworkStarter je vlastně zbytečná  -- všechny její služby jsou dosažitelné prostřednictvím jiných aplikací, spolu s mnoha dalšími službami, které SimpleNetworkStarter nabídnout neumí. Zato však aplikace SimpleNetworkStarter umožňuje nastavit základní  -- a ve většině běžných případů také veškerou dostačující  -- konfiguraci sítě i uživateli, který o sítích dohromady nic neví; proto je velmi výhodná především pro začínající správce systémů:

SimpleNetworkStarter mě zde především upozorňuje, že konfigurovat síť na počítači bez síťové karty není právě nejmoudřejší; kromě toho vidíme hlavní okno aplikace, ve kterém je zřejmé nastavení (1) režimu práce počítače, (2) jeho síťového jména a IP adresy, a (3) nastavení nejzákladnějších síťových služeb (které ve zvoleném režimu nedávají smysl, a proto ani nejsou k dispozici).

Pokud bychom však zvolili tu nejsložitější možnost  -- "Provide the services specified below"  -- museli bychom jednotlivé služby ze skupiny (3) určit ručně. Naprostá většina z nich však je samozřejmých: označíme "Automatically add new NEXTSTEP systems to the network" chceme-li, aby se počítače nově připojené k síti do ní automaticky zapojily; označíme "Run network time server software on this computer" chceme-li, aby právě tento počítač sloužil ostatním jako zdroj při synchronizaci hodin a podobně. Stejně zřejmé jsou tři adresáře, které můžeme nabídnout jiným počítačům na síti  -- např. "Homes for network users" jsou domovské adresáře uživatelů, jejichž konta jsou přístupná z kteréhokoli počítače v síti.

Výhodou SimpleNetworkStarteru je to, že na jediném místě shrnuje ty nejnutnější služby pro základní konfiguraci sítě; ačkoli bychom mohli síťové jméno a IP adresu (a řadu dalších věcí) určit ve specializované aplikaci HostManager, exportované adresáře (v libovolném počtu a s řadou dalších atributů) v NFSManageru a většinu zbývajících informací (a řadu dalších) v NetInfoManageru, dalo by to rozhodně víc práce a museli bychom o sítích alespoň něco vědět.

Podobně jako UserManager, vytváří i SimpleNetworkStarter záznam o všech akcích které provedl a ukládá jej do souboru /usr/adm/SNS. Navíc SimpleNetworkStarter ukládá i všechny změny jako takové; pokud tedy uděláme v konfiguraci sítě chybu, můžeme se snadno vrátit k předchozí konfiguraci  -- sama aplikace SimpleNetworkStarter právě pro tento účel nabízí službu "Undo".

9. Konec

Popisovat podrobně programátorské prostředí NEXTSTEPu nemá smysl, protože je již zastaralé -- OpenStep přinesl daleko širší služby, než které nabízel NEXTSTEP.

(srovnávací tabulka)