· Minulá kapitola · Obsah · Další kapitola
Každá aplikace má skupinu příkazů, kterými aplikaci můžeme ovládat -- tzv. menu (nebo také nabídka); menu je tvořeno lištou při horním okraji obrazovky, ve které jsou titulky jednotlivých skupin příkazů.
Vždy je viditelné menu právě aktivní aplikace. K menu aplikace se automaticky připojují obě standardní služby, o nichž jsme se již zmínili: Apple menu zcela vlevo, a menu běžících aplikací zcela vpravo. Jméno aktivní aplikace vidíme v titulku menu běžících aplikací vpravo. Takto např. vypadá (neúplné) menu standardního systémového editoru TextEdit:
Menu obsahuje tři typy položek:
Libovolná položka menu může být zobrazena šedým písmem namísto černého -- to znamená, že tato položka momentálně není k dispozici. Ergonomové dávno zjistili, že je při běžné práci výhodnější mít vždy stejné menu (ve kterém se tedy snadno orientujeme), než zobrazovat nad každým objektem jiné menu ve kterém musíme teprve pracně hledat požadovaný příkaz; aplikace Mac OS tedy většinou strukturu menu příliš nemění. Výjimkou je položka Window, která vždy obsahuje seznam otevřených oken aplikace (a mění se tedy dynamicky podle toho, jaká okna jsme otevřeli nebo zavřeli).
Výjimečně mohou menu obsahovat i další prvky -- např. tečku, označující v menu Window okna, jež obsahují neuložená data; s takovými případy se seznámíme vždy na konkrétním místě.
Stejně jako ve starém Mac OS, z menu můžeme vybírat dvěma způsoby:
(i) klepneme-li myší na některý titulek, odpovídající menu se otevře a můžeme pouhým ukazováním vybírat z jeho příkazů -- na který klepneme, ten se provede (a menu se ihned zavře). Případná podmenu se otevírají automaticky, stačí na ně ukázat myší. Ukážeme-li v tomto režimu na titulek jiného menu, otevře se namísto toho, jímž jsme akci začali. Chceme-li tento režim ukončit jinak než spuštěním příkazu, prostě klepneme kamkoli jinam, než na příkaz.
Je třeba si dát pozor na dvě věci: za prvé, klepnutí, jímž menu zavřeme, se "počítá": klepneme-li takto např. do textu, přemístíme si kursor. Za druhé, dokud neklepneme, aplikace je v trochu divném stavu; pokud není žádné menu otevřeno, nemusíme si toho povšimnout, a budeme se divit proč např. nelze vkládat text.
(ii) stiskneme-li myší titulek menu, vybíráme příkaz vlastně přesně stejným způsobem, ale po celou dobu držíme tlačítko myši stisknuté. V tomto případě se provede položka, nad kterou klávesu myši uvolníme. Uvolníme-li klávesu mimo příkaz, menu se ihned zavře a žádná akce se neprovede.
Máme-li myš s více tlačítky, můžeme druhý způsob práce s menu tímto tlačítkem vyvolat stisknutím druhého tlačítka kdykoli a kdekoli (potřebujeme navíc některé doplňky systému, viz předvolby pro práci s myší).
Pokud při druhém způsobu vybírání z menu nad některým otevřeným menu táhneme myš až pod jeho dolní konec, menu se odtrhne od lišty a můžeme jej umístit kamkoli na obrazovce. Takovéto samostatné podmenu má vlastní titulek (za který jej můžeme dále přemísťovat), a v něm je uzávěr ("close box") -- malý čtvereček v jeho levém horním rohu, jehož pomocí se podmenu zbavíme pokud jej již nepotřebujeme. Příkladem může být třeba menu Edit (uvnitř kterého vidíme i příklad podmenu s trojúhelníčkem -- položku Find):
Takto je možné odtrhnout libovolný počet submenu; můžeme tedy mít snadno všechny často používané příkazy neustále na obrazovce, připravené k aktivaci jediným klepnutím.
Nemusíme se bát, že bychom si odtržené menu zakryli např. některým oknem -- menu je vždy viditelné v popředí a všechny ostatní objekty jsou až "za ním". Každá aplikace si navíc automaticky pamatuje která menu v ní byla odtržena a kde na obrazovce leží; stejná menu na stejná místa uloží i při dalším spuštění.
Některé příkazy z menu mohou mít přiřazeny klávesové alternativy -- již je známe jako kombinace kláves, jejichž stisknutí vyvolá akci stejně, jako kdybychom myší vybrali odpovídající položku z menu. Alternativy se vždy používají v kombinaci s klávesou Command, a jsou zobrazeny u pravého okraje menu -- kombinace Command-v např. vyvolá příkaz Paste (podívejte se na minulý obrázek). Je-li před příkazovou klávesou zobrazena navíc dutá šipka klávesy Shift, je zapotřebí zároveň tuto klávesu přidržet -- chceme-li tedy například vyvolat příkaz View Source, musíme stisknout kombinaci Command-Shift-v. Povšimněme si, že v některých případech je nutné stisknout klávesu Shift i když v menu explicitně zobrazena není: např. příkazu Help odpovídá kombinace Command-?; protože otazník sám se píše se Shiftem stejnou klávesou, která bez Shiftu zobrazí lomítko, je skutečná kombinace vlastně Command-Shift-/.
Poznamenejme, že v Mac OS X můžeme dokonce definovat vlastní klávesové alternativy pro libovolné příkazy; tato služba však z ne zcela jasných důvodů není k dispozici prostřednictvím grafického uživatelského rozhraní, takže ji mohou využít jen zkušení uživatelé prostřednictvím řádkové konzole (a my se s touto možností proto podrobněji seznámíme až v druhé části školení, věnované administrativě).
Na levém a pravém okraji lišty s menu jsou vždy umístěna dvě speciální menu: vlevo Apple menu, vpravo menu běžících aplikací. Menu běžících aplikací pracuje prakticky stejně, jako tomu na Macintoshi je už od časů prvního MultiFinderu: nalezneme v něm seznam všech aplikací, které právě běží (v Mac OS X skutečně všechny běží, díky jeho preemptivnímu multitáskingu pro aplikaci na pozadí neexistují žádná omezení); ta právě aktivní je označena "háčkem":
Je samozřejmé, že keroukoli aplikaci můžeme aktivovat prostě tím, že ji vybereme z menu. Někdy může mít dobrý smysl i vybrání aplikace, která zrovna aktivní je: tím totiž "vytáhneme" všechna její okna do popředí.
Pracujeme-li s menším množstvím aplikací, takže se snadno orientujeme v jejich ikonách a nepotřebujeme znát názvy, můžeme zobrazování názvů vypnout příkazem "Hide Active App Name". Se zbývajícími dvěma příkazy u dolního okraje menu se seznámíme později.
Druhým speciálním menu je Apple menu u levého okraje obrazovky:
Funkce tohoto menu je trochu zvláštní: jeho nejvyšší položka ("About...") totiž patří právě aktivní aplikaci, a vybereme-li ji, zobrazí informační panel o aplikaci, jejím tvůrci, licenčních podmínkách a podobně.
Všechny ostatní příkazy v Apple menu nejsou ničím jiným, než odkazy na často užívané aplikace a/nebo dokumenty. Do jisté míry se tak podobá Apple menu např. v Mac OS 8. Zde se sice aplikace do Apple menu do jisté míry instalují automaticky, navíc však můžeme sami do Apple menu umístit cokoli, co chceme mít kdykoliv snadno při ruce. Podrobněji se na tyto možnosti podíváme později v samostatné kapitole.
(Mimochodem, tato zjevná nekonsistence vedla návrháře Apple k tomu, že z nového rozhraní Aqua Apple menu v této podobě vypustili: je tam sice jeho nástupce, ale obsahuje již jen příkazy pro aktivní aplikaci. Pro přístup k často užívaným položkám slouží dok.)
Mac OS definuje řadu standardních příkazů, jež nalezneme v menu libovolné aplikace na stejném místě a které musí i stejně fungovat. Mezi ty nejdůležitější, potřebné pro každodenní práci se systémem, patří:
Menu se týká jedno nastavení ve víceúčelovém panelu, který otevřeme -- stejně jako všechny ostatní moduly -- prostřednictvím menu Apple: v něm zvolíme podmenu "User Preferences" a v ní položku "Appearance". V panelu pak zvolíme oddíl "Options":
· Minulá kapitola · Obsah · Další kapitola
Copyright © OCSoftware, 2000; all right reserved