ostatní články)Roku posledního po Kristovi
John se brodil horkým pískem. Horečně pospíchal. Dlouho se hnal jako blázen; jemný písek však svazoval jeho nohy a nutil jej k vypětí všech sil. V poslední době se přes všecho úsilí již jen potácel, ale nezastavil se -- pryč, jen pryč. Setřel si z čela pot a na chvíli zdvihl oči; před sebou však měl jen nesmírnou poušť přelévajícího se písku, do kterého tisíci paprsky pražilo oslnivě bílé slunce. Nezastavil se. Strašný žár ho bičoval přes nechráněná záda, nutil ho neohlížet se na nic a jít pořád dál, jen dál.
Před očima Johnovi přebíhaly mžitky; zatřásl hlavou, zaťal zuby a pokusil se přidat do kroku. Už dávno nedokázal soustředit myšlenky na nic jiného, než na svůj šílený úprk; vybavovaly se mu jen nesouvislé zlomky zmatených vzpomínek. Věděl, že kdysi dávno -- nebo to bylo jen pár hodin? -- neutíkal sám. Věděl, že s ním byla i jeho žena -- nejprve spolu běželi, pak ji podpíral a nakonec skoro nesl, a pot se na jejich tělech v pekelné výhni měnil rovnou na nepříjemnou krustu soli. Nedokázal si už vybavit chvíli, kdy přestal být schopen jí pomáhat; věděl jen, že strašlivé vedro se opíralo do jeho zad skutečnou fyzickou silou a hnalo jej bez oddechu a bez přestání dál, pořád dál.
Byl skutečně vysílen; již dlouho zakopával o každou vlnku písku, teď však poprvé upadl. Písek byl ještě daleko žhavější nez vzduch; spíš instinkt sebezáchovy než pouhá vůle přiměl Johna vstát a plahočit se dál. Zanedlouho upadl znovu a znovu vstal, a znovu, a znovu. Už dávno nemyslel vůbec na nic, existovala pro něj jen cesta, kterou musí projít, a která vede stále kupředu. Nakonec Johnův dech, vysušený pálícím sluncem, nestačil zásobovat hořící plíce kyslíkem; nohy, rozbolavělé od žhavého písku, vypověděly službu. Omdlel.
Zdálo se mu, jako by před ním v řadě nesouvislých, ale neobvykle jasných obrazů defiloval jeho celý dosavadní život. život dítěte, které jeho hluboce věřící otec vedl zcela samozřejmě k církvi a víře v Boha jediného ve třech osobách. život mládence, který se s církví rozešel, protože pochopil, že existuje-li vůbec něco jako Bůh, nemá nic společného s tím, o kom píše Bible a kdo požaduje modlitby. život zralého muže, který po dlouhých letech hledání Boha nakonec pochopil jen to, že se odpověď nikdy nedozví. A potom -- bylo to právě o vánocích -- setkání...
Vtom se probral. Písek už trochu vychladl a slunce jen rudě žhnulo nad vzdáleným obzorem. Rozhlédl se kolem sebe a viděl jen nekonečné moře písečných přesypů; na východním nebi se začaly objevovat neobvykle jasné hvězdy. Náhle se ozvalo tichounké pípnutí -- neuvěřitelně zbytečné hodinky ukazovaly právě šestnáct hodin prvního ledna roku dva tisíce. A John Lot si uvědomil, že to ještě není ani celý den, kdy horečně a marně hledal deset spravedlivých.