ostatní články)Úřad je docela malá skupinka lidí. Je nás okolo dvaceti, pak je tu ještě šéfův zástupce a to je vlastně všechno. žádné kanceláře úřad nemá a ani je nepotřebuje; většinou stejně pracujeme v terénu. Na předávání informací obvykle bohatě stačí fax. Když už je vyjímečně potřeba abychom se sešli, zajdeme do některého z našich bytů; všechny jsou chráněny před odposloucháváním líp než americká ambasáda v Moskvě.
Těch pár dolarů, které úřad spotřebuje -- ne tedy že bychom byli tak skromní, ale co tak asi stačí utratit pětadvacet lidí, i když se upřímně snaží -- dostáváme z vojenského rozpočtu, takže pokud je vůbec úřad zanesen ve vládních lejstrech -- a jak tak znám šéfa a jeho snahu o naprosté utajení, tak o tom upřímně pochybuju -- tak bude asi formálně součástí armády. Úřad původně vznikl jako zvláštní jednotka Special Forces, která vyhledávala v oněch neradostných dobách ve Vietnamu tábory zajatců, které komunisti jaksi pozapomněli propustit. Tahle jednotka měla zvláštní postavení -- oficiálně totiž vlastně neexistovala, protože Vietnamci tvrdili že žádné zajatce už nemají a naši politici tvrdili, že jim to věříme a že se o tom ani nepotřebujeme zvlášť přesvědčovat. Neexistující jednotku je ale velmi obtížné zrušit; když celé to vietnamské divadlo skončilo, tak toho šéf -- tehdejší velitel jednotky -- využil, opatrně jednotku vymanévroval z pravomoci armády a přetransformoval ji na dnešní úřad. Nějaké ty vztahy k armádě ale zůstaly. Bůhvíjak například šéf zařídil, že každý nováček projde výcvikem ve Fort Braggu, aniž by proto musel sloužit u zelených baretů. Je to sice zatracená rasovina, ale prodlužuje to život.
Na tomhle světě je zatracená spousta svinstva -- drogy, zlodějny, korupce, komunismus a tak podobně. Samozřejmě, máme spoustu organizací a lidí, kteří se to svinstvo snaží trochu poklízet -- třeba FBI, CIA, DEA, Interpol a mnoho dalších; jejich problém je ale v tom, že o nich každý ví. Takže když se nějaký grázl z jihoamerické narkomafie rozhodne rozšířit působnost na naše staré dobré Státy, není pro něj nemožné nasadit pár svých lidí do FBI; je-li zatraceně dobrej, může se mu podařit dokonce infiltrovat i DEA. Hlavně proto je tady náš malý úřad -- o nás totiž neví nikdo.
Šéfovi se podařilo nějak zajistit, abychom se pokud možno dozvěděli o všem, co se kde šustne, i o tom, co s tím provedly větší a bohatší organizace. Čas od času se stane, že ačkoli všechno ukazuje na to, že se opravdu děje něco nekalého, nezjistí profíci z FBI, Interpolu nebo třeba z DEA nic; to může znamenat, že je všechno doopravdy v pořádku a nebo že někde v některé z organizací sedí někdo, komu se to úspěšně podařilo zatlouct. V takovém případě šéf pošle někoho z nás, aby prověřil o co vlastně jde. Narazíme-li na nějakou nepravost, naservírujeme ji většinou zase zpátky tomu, komu od začátku patřila, ale tentokrát tak, aby o tom vědělo moc lidí, takže už se s tím něco udělat musí.
Tak se nám podařilo například předhodit mládencům z DEA dvě bandy překupníků drog, který už třikrát prověřil Interpol jako naprosto poctivý daňový poplatníky -- jejich spojka měla smůlu, přimíchala se do bouračky zrovna když měla auťák plnej až po střechu vzorků přečištěného heroinu. A ta bouračka byla jako na potvoru zrovna před policejní stanicí. Jejich řidič za to nemohl -- řidičák mu taky nechali, i když si stejně pěkných pár let za volant nesedl. Podobnou smůlu měla i jedna parta, která uměla tisknout cenné papíry ještě o kousek líp než Národní banka ve Washingtonu. V baráku co v něm měli takovou malou dílničku totiž začalo znenadání hořet. Naštěstí se nakonec ukázalo, že chytil akorát koš na papíry v jedné kanceláři v prvním patře, takže se nic nestalo; i tak ale našli hasiči pár zajímavých věcí, které rozhodně chtěli ukázat hochům z FBI. Jednou jsme taky narazili v Jižní Americe na starého válečného zločince, kterej tam zdrhl dřív než ho spojenci stačili chytit a pověsit za krk. Byl to dědek nad hrobem, uvažovali jsme jestli to vůbec nemáme nechat být, protože bylo jasné že moc dlouho si na tom světě už beztak nepobude. Nakonec jsme tomu starému troubovi naznačili že po něm jde Interpol (kterej má samozřejmě daleko důležitější věci na práci a o tomhle se vůbec nedozvěděl), on to slupnul jak malinu a vpálil si kulku do palice. Taky si nic jiného nezasloužil, jen to mělo přijít o nějakých čtyřicet let dřív. Nebo třeba v Angole v šestasedmdesátém; tam dva naši mládenci našli pár sovětských speciálních jednotek Spetsnaz, jak tam ruku v ruce s kubánci zajišťují cestu k socialismu. Šéf klukům doporučil, aby se tak trochu přestali schovávat, a Rusové byli tak nervózní z toho že je někdo šmíruje tam, kde vůbec nemají co dělat, že se za pár dní sebrali a odjechali domů. Což bylo právě to, o co nám celou dobu šlo.
Takže už asi víte, co je úřad vlastně zač.
Prolog
Sedím v letadle, které bude asi za hodinu přistávat v Bratislavě -- pokud to nevíte, tak to je na Slovensku, akorát tak někde na hranicích střední a východní Evropy -- a chystám se do Rumunska. Můžete mi věřit, že se mi tam ani dost málo nechce, jenže práce je práce. A všechno tak nějak vypadá, že tady budu mít práce až dost.
Za tuhle misi můžu děkovat šéfovi, přesněji řečeno jeho diplomatickému umění a jeho přebujelé fantazii. Diplomatické umění se projevilo asi před půl rokem v tom, že nám CIA předává všechny zajímavosti a neobvyklé informace, na které narazí -- a že jich je požehnaně. Jak to šéf dokázal, když ani pro CIA vlastně neexistujeme, to by mě upřímně zajímalo. A ta přebujelá fantazie -- no, posuďte sami:
Přijedu takhle kvečeru z dovolené -- o pár dní dřív než bych musel -- a chystám se, že obrazím všechny slečny, co v tomhle městě znám. Chci si taky něco užít než se ohlásím šéfovi, aby mě poslal zase do nějaké Tramtárie, kde lišky dávají dobrou noc a coca cola není k sehnání. Takže vyhrabu ze skříně nějakej nóbl ohoz a jdu si přistřihnout fousy, abych vypadal k světu a holky se mě nebály.
Akorát přes sebe házím sako a mířím ke dveřím, když zazvoní telefon. Chvilku uvažuju jestli to nemám nechat být, ale je to ten speciální co když ho někdo odposlouchává tak se dozví jak jdou obchody na burze. To plácání se tuším přehrává z pásku, nikdy jsem pořádně nepochopil jak. Důležité je, že telefonní přístroj ho namoduluje podle toho co říkám, takže telefon na druhém konci si z toho ty moje řeči dokáže zase vybrat a přehrát je do ouška tomu, kdo volá. Což musí být někdo z úřadu, protože nikdo jiný tyhle chytré telefony nemá k dispozici. A taky nikdo jiný nezná tohle telefonní číslo. Takže se vrátím ode dveří a zvednu sluchátko:
"Star."
"Nazdárek, Andy! Jaká byla dovolená?"
No tohle se mi snad jenom zdá. Starej má na tohle šestý smysl: zavolat ve chvíli, kdy bych nemusel být na drátě a přesto mě vyhmátnout. Měl jsem si to fintění odpustit, teď už bych byl v prachu. Takže odpovídám:
"No nazdar, šéfe. Dovolená, jak vám je jistě známo, nejenže byla, ale dosud trvá. Takže čemu vděčím za vaši milou pozornost?"
"Ale, tak mě napadlo, že by ses mohl vrátit trošku dřív za účelem prohlídky pamětihodností našeho starobylého města."
Jako bych ho viděl jak se šklebí, že mě zase doběhl. A hned pokračuje:
"Zatímco ses flákal na dovolené a vyhřejval si kulky někde na pláži" (mimochodem, pěstoval jsem trochu horolezectví na Špicberkách, což šéf dobře ví), "dostali jsme spoustu zajímavých materiálů. Vydrž chviličku, hned ti něco ofaxuju."
Aha. Takže hoši z CIA se činili, a starej z toho samozřejmě hned vyvozuje nějaké závěry. Mezitím už po lince běží všelijaké pískání, které by každý normální fax převedl na velmi špatně čitelný nabídkový list erotické literatury (šéf mívá občas dost zvláštní smysl pro humor), ale můj speciální fax vyplivne velmi dobře čitelnou noticku z bůhsámvíjakého bulvárního plátku:
Medvědi útočí V rumunském pohoří Maramureš došlo zřejmě k přemnožení medvědů. Za poslední dva roky zde bylo medvědy zabito šest turistů a dva z lovců, kteří se vydali stav medvědů regulovat.
No, a už jsme u té šéfovy přebujelé fantazie. To by mě opravdu zajímalo, co z toho chce vyvozovat:
"Haló, šéfe?"
"Ano?"
"Tak už to mám přečtené. Osm lidí nejspíš narazilo na huňáče někde kde nemohl utéct, takže zaútočil. Když se to roztáhne do dvou let, a když si uvědomím že ti turisté byli nejspíš všichni v jedné skupince a že se před medvědem asi bránili deštníkem nebo tak něco -- čímž ho mohli leda tak pořádně naštvat -- tak to nezní ani tak strašně nepravděpodobně. A co má být?"
"Ale no tak, Andy. Copak tě opravdu nic nenapadá?"
"Ale jo, to víte že jo. Přece čtu taky Bondovky. žijou tam oškliví chlapci co se chtěj schovávat protože chystaj atentát na George Bushe, a když na ně někdo omylem narazí, tak na něj poštvou cvičeného medvěda. A my na ně půjdem udělat bububu. Ale šéfe, za prvé mi to připadá trochu přitažené za vlasy, a za druhé, když už, tak proč tam nepošlete Peteyho? Ten přece umí rumunsky."
S Peteym Blackem jsem dělal jednu práci v Afghánistánu. Je to ohromnej kluk s neuvěřitelným talentem na jazyky -- ten vám jich umí snad čtyřicet. V Afghánistánu byl k nezaplacení, protože tam se mluví nejméně deseti jazyky, a každý z nich má asi pět různých dialektů. Nikdy jsem nepochopil, jak to Afghánci dělají, aby se sešli vždycky aspoň dva co mluví stejně. S Peteym to bylo jedno -- domluvil se s každým. Domluvil se tehdy i s jedním Rusem, který ho chtěl mermomocí sundat -- Petey totiž tahá bouchačku za šest desetin vteřiny a trefuje se obvykle do černého.
"Už tam jel. Aby ses zas tak moc nedivil, dostali jsme navíc hlášku že se tam přes ty vršky vozí nějaké ty jedy. Sice by nám do drog v Rumunsku nemuselo nic být, ale podle CIA naprosto celý tenhle balík končí u nás. To víš že jsem se jich ptal proč to tedy nechytají na hranicích, ale zdá se, že opravdu netuší kudy to chodí. Takže jsme na to Rumunsko navedli Interpol, a ten to prověřil -- prý tam nic není. Jenže to prověření nám nějak nevonělo, tak jsem tam Peteyho poslal na vejlet."
"No a?"
"A je devátý."
Aha, tak proto to nemohlo počkat těch pár dní, po kterých by mi dovolená skončila normálně. Nestává se často abychom o někoho přišli, a když už k tomu dojde, tak šéf nedá pokoj, dokud nevíme přesně co a jak se stalo, a chce to vědět co nejdřív. Nejvíc se bojí, jestli se někde nějak neprosákla existence úřadu. A kromě toho ... nezdá se mi moc pravděpodobné, že by si Petey neporadil s obyčejným huňáčem. Takže povídám:
"Hm. Peteyho je škoda. Mám jet hned?"
"Skoro. Ofaxuju ti podrobné instrukce. Počítám že bys mohl vyrazit asi tak za hodinu; stav se pak u mě pro pas, letenky a pár dalších drobností -- budu to mít mezitím pro tebe připravené. A zlom vaz."
A zavěsí. No dobře, dobře. Ono se to řekne 'zlom vaz', jenže komu?
Za chvilku vyleze z faxu malý román ve dvou dílech. V prvním se dočtu co všechno Petey zjistil, než se nechal s definitivní platností vyškrtnout z úřadu; druhý se pak zabývá některými podrobnostmi připravovaného výletu pana Andrewa Stara do krásných rumunských hor.
Cesta
Sedím ve vlaku, který se pomaličku kodrcá přes Maďarsko, přežvykuju čabajku, kterou jsem se samozřejmě neopomněl zásobit v Budapešti, a bifluju rumunská slovíčka. Za tu chvíli se sice rozhodně pořádně rumunsky nenaučím, vždycky je ale docela šikovné aspoň trochu rozumět tomu co se kolem povídá. Když už toho mám tak právě plné zuby, zavřu slovník a bez valných výsledků se snažím přimět svůj ubohý starý opotřebovaný mozek k nějakému přemýšlení.
Petey vyrazil z hnízda zvaného Petrova -- tam je nejbližší stanice čehosi, co v oněch zeměpisných šířkách nazývají hrdě a podle mého názoru ne zcela oprávněně vlakem -- nahoru do kopců. Našli ho -- tedy alespoň větší část z něj -- asi pětadvacet kilometrů odtamtud zhruba východním směrem, v údolí nad jiným hnízdem zvaným Repedea. Čtyři z turistů, padlých za oběť rozezleným medvědům, našli ve stejném údolí, a dokonce skoro na stejném místě. Nějaké ostatky jednoho neopatrného myslivečka jim přinesla říčka, která vytéká taky ze zmíněného údolí, a druhého -- jak jsme zjistili -- nenašli vůbec. Zbývající dva turisti taky zmizeli, ale našly se nějaké jejich krámy. To bylo asi třicet kilometrů odtamtud a o dvě údolí dál. Takže je celkem jasné kam se musím vydat; co tam budu dělat, to je ovšem docela jiná otázka. Pochybuju že by tam na mě čekala delegace huňáčů s podrobným vysvětlením k jakému došlo politováníhodnému omylu, zaviněnému ovšem těmi sežranými nešťastníky, podobně jako tomu bývá když někdo sestřelí cizí letadlo a pak se ukáže že nebylo špionážní ale dopravní.
Podle šéfa bude nejtěžší se na místo vůbec nějak nenápadně dostat. No, já bych považoval za hlavní dostat se pokud možno vcelku odtamtud; to už šéfa samozřejmě tolik nezajímá jelikož prý to je můj problém -- což je nepochybně pravda. Ale na proniknutí do hor mi šéf navrhl docela rozumný plán -- stavil jsem se u něj po cestě na letiště; už tam sedělo těch pár našich hochů co byli zrovna k dosažení a trochu jsme si o tom popovídali. Šéfův návrh jsme sice ještě trochu upravili, ale v základních rysech zůstal beze změny. Nikoho nic lepšího nenapadlo, a jak to vypadá, jednodušeji bych se tam asi nedostal, aspoň ne živý a akceschopný -- pokud teda na těch šéfových fantaziích se zlými obyvateli hor a cvičenými medvědy něco je.
Turistika v pohoří Maramureš totiž skoro neexistuje. Nejsou tam cesty -- značené vůbec a neznačených pomálu, nejsou tam ani hotely, ani horské chaty, ani salaše ani jiné ubytování a je tam státní hranice mezi Rumunskem a Sovětským svazem, co se touhle dobou akorát pomalu začíná rozvazovat. Takže případní turisti narazí nejen na překážky přírodní, ale taky na překážky ouřední, které bývají začasto daleko náročnější. Jmenovitě ovšem pro mě -- na divokých koních jsem už jezdil, a rodeo považuju za příjemnou kratochvíli; jakmile ale slyším řehtat úředního šimla, jímá mě hrůza. Pro výstup na nejvyšší horu Farcaul prý musí mít člověk dokonce výslovné povolení místní milice. A mimochodem -- je zajímavé, že turisty nejčastěji používaná stezka se tomu našemu údolíčku přímo obloukem vyhýbá. Ne tedy že bych myslel že v tom komplotu je i průvodce turistů, ale uvažuju o tom, že si tu dolinku třeba někdo pečlivě vybíral.
Z toho všeho ale plynou jistá omezení. Návštěva jakéhokoli cizince je v tom kraji svátek, a přijede-li tam páchat turistiku dokonce Američan, zapisují to nejspíš do letopisů a dva roky na to téma skládají písničky. Pokud bych se tam objevil jako druhý v krátké době po Peteym, nota bene po tom, co Petey tak neslavně skončil, měl bych zajištěnou větší popularitu než jakou by mi doma zajistila celostránková fotografie nahoře i dole bez v časopise Playboy. Jenomže popularita je samozřejmě to poslední, o co bych na téhle misi stál.
Šéf proto došel k názoru, že ještě tak nejlepší by bylo poslat tam někoho s falešným pasem jako Čecha nebo Slováka, což jsou národy které do rumunských hor jezdí ještě tak nejčastěji a nevzbudí proto moc velký rozruch. Proto taky padla tahle mise na mě -- umím dobře česky. A to není žádná legrace -- čeština je pořádně záludnej jazyk, tu pořádně nezvládal dokonce ani chudák Petey.
Když totiž táta, který sloužil za války pod generálem Pattonem, trávil nějaký ten čas v pětačtyřicátém v Československu ve městě jménem Plzeň, protože jim Rusové nedovolili jít dál a vypráskat germány ze zbytku Čech, zakoukal se tam do jedné místní holky. Náklonnost byla oboustranná, a taková, že tam nakonec táta prostě zůstal a založili rodinu. Jenže brzy poznali, kam se ta hezká země řítí, takže se v sedmačtyřicátým sebrali -- to už byl na cestě nejstarší brácha -- a odjeli do Států, na dědovu farmu. Tam jsem se o pár let později narodil i já, a od malička jsem se učil jak anglicky, tak i česky, stejně jako oba bráchové.
Takže teď pan Josef Novák -- případná podobnost s panem A. Starem je samozřejmě čistě náhodná -- jede na čundr do Rumunska. To jméno se mi sice moc nelíbilo, tady šéf moc fantazie nepředvedl; no řekněte -- vybrali byste si falešné jméno John Smith? Josef Novák je asi tak to samé v Československu. No, ale pas už byl hotovej, tak jsem se s tím smířil. Navíc dohromady o nic nejde, protože krytí, které zajišťuje úřad, je vždycky perfektní. Jistě to nevím, ale jak znám šéfa, tak si před pár dny nějaký skutečný Josef Novák někde v Čechách vyměnil v bance balík korun (tím se platí v Československu) za lei (tím se platí v Rumunsku), řekl všem kamarádům že jede do Rumunska do vršků a pak se někam zdekoval; čistě pro případ, že by po nás šli nějací profesionálové.
Jenže ono být Čechoslovákem, to není jen tak. Normální běžný občan Československa totiž pistoli viděl leda tak v nějakém filmu s Jamesem Bondem; kdyby měl pan Josef Novák zbrojní pas a bouchačku, mohl by si toho někdo všimnout. Takže moje holka zlatá, Beretta dvaadevadesátka, tentokrát zůstane doma. Díky čemuž se ovšem necítím dvakrát dobře, zvlášť na cestě do míst, kde skončil svou životní pouť Petey.
Šéf mě zato ovšem jako obvykle vybavil pěknou řádkou moderních technologií, které vypadají více či méně nenápadně. To je jeho; když jsem kdysi vyjížděl na první misi, tak jsem měl pocit, že moje vybavení spolklo asi tak stejné množství práce všelijakých výzkumných ústavů jako celý projekt Sojuz-Apollo, a bůhsámví jestli nebylo taky stejně drahé. Ptal jsem se ho tenkrát, jestli se to vůbec vyplatí ověsit člověka nepochybně příšerně drahými hejblaty jak z Hvězdných válek, když by se nejspíš dala mise zvládnout i s běžnou výstrojí Special Forces, která koneckonců přijde na pár šupů. Šéf prohlásil, že on osobně lidský život považuje za dost cenný na to, aby se vyplatilo cokoliv co může operativci pomoci přežít. Kromě toho, ušklíbnul se, se na tom kupodivu doopravdy ušetří, jestliže předpokládá že ty hračky zachrání život aspoň jednomu člověku za rok a když vezme v úvahu cenu našeho výcviku.
Hned v tom faxu, co mi šéf posílal než jsem odjel, mi doporučoval že bych měl představovat trampa. Tohle slovo v Československu znamená něco trochu jiného než u nás -- tam je to chlápek, co jezdí na víkend do lesa a aby se trochu lišil od ostatních, tak se obléká do maskáčů, za pasem nosí kudlu, na opasku čutoru, v botě lžíci a vůbec vypadá jako by se právě vypravoval do světový války. Do první, aby bylo jasno. Zmíněný živočišný druh je v Československu dost běžný, a navíc jezdí docela často i do hor, takže se můžu ověsit všemožným vybavením shora, zdola, zepředu i zezadu aniž by to vypadalo příliš podezřele.
Na sobě mám tedy maskáčový komplet, co na první pohled vypadá jako kdyby ho zahodil někdo z wehrmachtu, když je hnali Rusové od Stalingradu. Zdání ale klame; maskáč je funglnový, když je zima tak krásně hřeje, když je vedro tak větrá a když prší tak nepromokne. Věda dneska dokáže zázraky. Vzor maskáče vymýšleli taky profíci; když v něm sebou prásknu někam pod křoví, tak mě neuvidíte dokud mi nešlápnete na nos, a když přitom nezařvu, tak ani pak. Navíc má spoustu kapes, a všechny jsou plné samých šikovných věcí. Jeho nejlepší vlastností pro chlápka, kterej je tak nešikovnej jako já, je ale to, že se prakticky nedá proříznout nožem. Což se konečně může hodit nejenom tehdy, když si chci na koleně nakrájet chleba. Prostřelit se sice dá -- i tomu by šlo zabránit, ale moc by to vážilo -- ale přece jen ne ledajakou flobertkou.
U pasu mi visí kudla tak dlouhá, že kvůli ní pomalu nemůžu ohýbat nohu. Pravděpodobně by stačila i na toho medvěda -- pokud by mi tedy nechal čas k tomu, abych ji vytáhl. Což při její délce samozřejmě chvíli trvá. Trochu se bojím aby ji celníci nekvalifikovali jako meč a nechtěli mi ji na hranicích sebrat; doufám ale, že vypadám jako neškodný blázen. Pokud by se některý celník rozhodl nůž zkonfiskovat, získal by rozhodně něco co si hned tak nekoupí. Keramická čepel může řezat ocelové dráty nebo kopat díru v kamenité půdě aniž by se ztupila. Pilkou s jemnými zuby na hřbetě čepele -- vlastně je to spíš něco jako pilník -- bych se nejpíš dokázal prořezat i do protiatomového krytu, kdybych na to ovšem měl dost času. Čepel z keramiky taky samozřejmě nemůže zreznout; nezrezne ani rukojeť, protože ta je z titanu -- takže celý ten krám není nijak zbytečně těžký. Další příjemnou vlastností keramické čepele je to, že je matně černá; to se může hodit když člověk cítí potřebu všelijak mávat nožem a nechce přitom po okolí pouštět prasátka, která by třeba mohl někdo vidět. K tomu ke všemu není keramika elektricky vodivá -- každý, kdo někdy zkoušel řezat nožem elektrické kabely pod proudem potvrdí, že ani to není vlastnost k zahození. Rukojeť nože a jeho pouzdro obsahují pár dalších zajímavostí; pouzdro se dá odepnout od pasu a složit s nožem na velmi účinné nůžky na všelijaké dráty a kabely. Ze samotného pouzdra se zase dá udělat něco na způsob kombinovaných kleští. Je to zkrátka nádherná hračka; když jsem si to prohlížel, tak jsem došel k názoru že slavné pátrací kladívko Leona Cliftona je konečně na světě, akorát že se na první pohled podobá kudle.
Kudla visí na pásku, který obsahuje ve všelijakých kapsičkách pár hejblat, která by mi mohl závidět i Batman. Je tu například další keramická kudla, ale pro změnu maličká, na jemnou práci. Je tu taky speciální nádobíčko, se kterým by se mi mělo podařit otevřít kterýkoli zámek se kterým bych se mohl potkat, snad kromě zámku trezoru se státním pokladem ve Fort Knoxu.
Bez zajímavosti není ani batoh. Trempové v Československu nejčastěji nosí věci ve starých amerických vojenských tornách. Naproti tomu já mám něco jako horolezecký kletr s konstrukcí. Takové kletry obvykle sedí výborně na zádech; ten můj však nesedí nijak zvlášť, spíš skoro tlačí, takže když ho někam musím táhnout na hřbetě, tak šéfa za tenhle nápad tiše, avšak jadrně proklínám. Ale kdo ví co mě čeká, možná že mu nakonec budu děkovat. Konstrukce kletru se totiž dá rozebrat a vyndat. Složit se pak dá dvěma způsoby: buď tak, že vznikne zase mizerná konstrukce batohu, nebo tak, že vznikne výkonný kladkový luk a patnáct šípů.
Celkem to tedy vypadá, že jestli moje mise nebude úspěšná, budu si moct stěžovat leda sám na sebe, a ne na mizerné vybavení. I když po Berettě, holce milé, se mi zatraceně stýská.
Pan Josef Novák, obložen ukázkami vědeckotechnického rozvoje Spojených Států, tedy -- jak již bylo řečeno -- jede na čundr do hor. Jeho cílem však rozhodně není Maramureš. Tam už letošní příděl senzací vyčerpali do dna, a další turista by byl bez jakýchkoli pochyb přespočetný. Naštěstí se pohoří Maramureš na jihovýchodě dotýká pohoří Rodna, kde se to -- alespoň na místní poměry -- turisty jen hemží. Takže -- vysvětluju všetečnému rumunskému celníkovi, protože vlak mezitím dokodrcal k hranicím -- bych taky rád navštívil druhé nejvyšší pohoří Rumunska Rodnu a shlédl jeho krásy. Pámbu ví co si z toho vybral, protože mu to vysvětluju samozřejmě česky; důležité ale je, že mi štampilkuje pas, jen se mi trochu pohrabal v batohu. Budiž mu to přáno, hned pod víkem zásadně skladuju špinavé ponožky, aby větraly.
V duchu jásám, že celní orgán naprosto ignoroval mojí kudličku -- i přes šéfovo ujišťování, že takovejch bláznů co běhají po světě s patnácticoulovým nožem je tolik, že to nikoho moc nepřekvapí, jsem se trochu bál. Všechno je zkrátka príma. A přesně v tu chvilku se objeví první komplikace.
"Ahoj člověče. Míříš na Rodnu?"
Parta čtyř kluků a dvou holek -- zřejmě všichni Čechoslováci -- která seděla ve vlaku opodál, zřejmě zaslechla jak jsem se vybavoval s celníkem a teď přišla na kus řeči. Což to by nevadilo, rád si pokecám, ale další věta mi vyrazí dech:
"Na to se vykašli, je tam národa jak v létě u Balatonu. Pojeď s náma na Maramureš, tam to skorem nikdo nezná, to je daleko zajímavější. Vsadím se že jsi ani neslyšel že takový hory jsou, co?"
To by ses, hochu, divil. Tak chvilku blekotám něco v tom smyslu že se už rok těším na Rodnu a že si to rozhodně nemůžu nechat ujít, načež se plácnu do čela s takovým rozmachem, že si div neurazím palici:
"A hele! Maramureš ... mně se hned zdálo že mi to zní nějak povědomě. Četl jsem někde přednedávnem že prý tam není bezpečno; snad se tam měli nějak přemnožit medvědi nebo co -- pár turistů už to prej odskákalo."
"No jo, o tom jsme taky slyšeli. Ale žádný strachy, to bude zase nějaká novinářská kachna; když nemají dost zpráv, tak nevědí co si navymýšlet. A i kdyby," -- rozhlédne se, jestli snad někde neposlouchá celník a pokračuje -- "máme v báglech schovaný tři poplašňáky. Když tím bouchnem medvíděti u ucha, tak zmizí jen se mu za patama zapráší."
No, což o to, na mědvědy by to skoro určitě fungovalo. Jenže ono to tak vypadá, že huňáči nebudou hlavní turistickou atrakcí Maramureše; i kdyby všechno ostatní byla kachna -- jako že není, to úřad samozřejmě prověřil -- tak je tu pořád ještě Petey. Takže je vábím jak Siréna na krásy Rodny, straším je že rána z poplašňáku medvěda nevyděsí ale naopak mu přiláká pár kámošů z okolí, ale všechno marné. Nakonec ten největší z nich prohlásí že jsem trouba a srábek a všichni se mi vysmějou. A aby nebylo jen zle, ale ještě hůř, tak se mě ještě pokusí zlákat informací, že rozhodně nepůjdou jen po běžných cestách, ale že mají v úmyslu celý Maramureš pořádně prozkoumat.
Chvíli uvažuju jestli bych se k nim neměl přidat a použít je jako maskování -- a zároveň na ně dávat samozřejmě trochu pozor -- ale pak usoudím, že bych tím ničemu moc nepomohl. Místo toho, abych se dostal do centra pozornosti sám, tak by se mi to podařilo v partě; svazovalo by mě to tak jako tak a nebezpečné by to bylo stejně -- ne-li víc. Jak pro mě, tak i pro ně.
Mezitím jsme se už dohrabali do Kluže, kde všichni přestupujeme na vláček směrem Suceava, který nás rozhrkaně nese k horám. Ještě chvíli plkáme, dozvídám se, že v partě jsou tři Češi a tři Slováci, že Rodnu už dávno prošli a nic v ní není a jestli opravdu nechci s nimi. Já jim zase vyprávím pár pohádek o panu Novákovi, a s úsměvem je upozorňuju že oni byli v Rodně taky dřív než v Maramureši a já že to chci udělat podobně. Pak ještě chvilku flirtuju s jednou z holek, je to Slovenka a je zatraceně hezká; dřív než by to mohlo začít být zajímavé je bohužel načase vystupovat. Jsme už totiž ve stanici Salva, kde se loučíme, protože moji novopečení kamarádi přestupují na lokálku která je má dovézt až do stanice Petrova, odkud chtějí nastupovat do hor. To mi připomene Peteyho, takže si radši rychle vzpomínám, jak mi pár kamarádů říkalo že Maramureš je daleko hezčí, když se prochází z druhé strany, z lázní Borša, a v Petrově se končí. Nezdá se jim ani divné, že toho najednou o Maramureši tolik vím když jsem před chvílí pomalu ani nevěděl že něco takového existuje, říkají že fajn a že když chytnou spojení do Boršy tak to zkusí. Chválabohu, to bych je mohl dohnat dřív, než dorazí do mého podezřelého údolíčka.
Já jedu dál, ještě jednou přestoupím a kvečeru už stojím pěkně rozlámaný (lavice co tu mají ve vlacích si nezadají s ložem Prokrustovým) na stanici Rodna. A vím, že stačí abych vylezl na hřeben, přeběhl přes Omul, Gargalau a Stiol (že tu ale hory mají krásně romantická jména), a jsem v sedle Príslop. A za ním už je Maramureš.
Hory
Mise by tedy začínala příjemnou procházkou po hezkých horách. Jediná chyba je to, že jen na sedlo Príslop je přes dvacet mil a suma sumárum nejmíň míle převýšení, odtamtud je to do mého vysněného údolíčka ještě nejméně jednou tak daleko a já zatraceně spěchám. Takže si nadhodím ten svůj hřbetolam -- nejradši bych ho rozebral, ale nesu si v něm fůru proviantu (včetně té čabajky z Pešti) -- a vydávám se na pochod.
Ještě než se doopravdy setmí, tak se mi podaří vylézt těsně pod hřeben. Přemístím asi tak půl kila čabajky z báglu do žaludku -- kdo ví, kdy se mi znova podaří si takhle v klidu debužírovat, tak si to užívám -- chvilku si hraju s hodinkama, aby mě v pět ráno vzbudily, zalejzám do křovíčka a už spím jako nemluvně.
Následující dva dny trávím víceméně v poklusu, a třetí den už se dívám z hřebenu kousek od toho Farcaulu, co na něj musí být povolení milice, do údolí které mě zajímá. Nic extra tam vidět není; taky jsem ovšem nic takového nečekal, když pár set yardů odsud je vrcholek, přes který vede cesta, takže se každý turista (kterému to milice dovolí) odtamtud kochá širokým rozhledem. Takže si zapamatuju pár orientačních bodů v okolních hřebenech, který by při troše štěstí mohly být vidět i zezdola z údolí, nasměruju se nějak povšechně směrem k místu, kde podle našich informací našli Peteyho a ty turisty a už se sypu z kopce dolů.
Údolí je široké, zarostlé smrkovým pralesem a bez cest. Ze severu je uzavřeno hřebenem, po kterém vede hranice s Podkarpatskou Rusí. Je vidět, že se po údolíčku poflakují medvědi i lidé, ale zdá se, že těch prvních je víc. Dva dny ho zkoumám jako kdybych někde četl, že je tu zakopaný poklad starého Morgana; div že neberu vzorky půdy -- ale nikde nic. Ve svazích Farcaulu sídlí huňáč -- zpovzdálí jsem se na něj koukal, byla by z něj hezká předložka ke krbu. Další pelech jsem našel v dolní části údolí, ale bez nájemníka; nejspíš ho dostali myslivečci, když šli zbavit hory přemnožených medvědů. Díky podrobným informacím, které mám od šéfa, najdu kousek od prázdného doupěte i místo kde skončili nebozí turisté a Petey svou pozemskou pouť, ale ani tam nezjistím nic zvláštního -- je to taková skalní slepá ulička, zarostlá malinami. Je vidět, že méďa tam chodíval na ovocné hody, a není nepravděpodobné že by mohl zaútočit na turistu, který by ho tam neopatrně překvapil.
V severozápadním cípu údolí, dost daleko od obou pelechů, je jakási lovecká chata. Vypadá obydleně; asi hodinu jsem strávil s dalekohledem v nedalekém lesíku a zjistil jsem, že v ní žije nějaký dědek -- patrně sám, protože za sebou dost pečlivě zamykal když šel pryč, i když nevím, kdo by mu v tomhle zapomenutém kraji co kradl. Možné je sice všechno, ale nezdá se mi, že by ta chatrč mohla nějak souviset s věcmi, kvůli kterým jsem tady; doopravdy na ní není vidět nic, co by mohlo nějakého turistu zajímat -- podobných bud je po horách víc.
Když děda vypadl, tak jsem se tam samozřejmě trošku porozhlédl. Už jsem se zmiňoval, že mám opasek plný nádobíčka které by mi mohli všichni zloději závidět; na ten zámek, co tam dědula má, by mi ale stačila i rezavá sponka a čtvrt minuty času. Jedna místnost zabydlená, dvě prázdné, rozeschlá střecha, kůlna na dřevo, na potoce malé dynamo -- dohromady nic, co by mi nějak pomohlo. Chvilku si lámu hlavu proč děda bydlí jenom v jedné místnosti, když má v chajdě ještě dvě volné; nic tam ale nemůžu vykoukat, tak se sbírám, zamykám za sebou a jdu pročesat údolíčko ještě jednou.
Jenomže, jak už jsem říkal, nikde nemůžu nic najít. Už bych skorem věřil tomu, že to prostě a jednoduše souvisí s tím, že tady vůbec není co hledat -- turisté šli na maliny, překvapili tam huňáče, který byl taky na sladkém, ten neměl kam utéct a tak se do nich pustil. Dávalo by to smysl, nebýt Peteyho. že by Petey šel na maliny a nevšiml si, že do nich vedou čerstvé medvědí stopy je zatraceně nepravděpodobné. Kromě toho měl Petey na rozdíl ode mě bouchačku. Pistole je sice na medvěda hodně slabá zbraň, ale když to není zrovna flobertka a víte kam střílet, tak se s ní jakžtakž dá vyjít; navíc Petey nosil revolver, Cassul .454 magnum, což je malé dělo, se kterým byste si mohli troufnout pomalu i na nosorožce. Tu zbraň u něj našli; šéf jí samozřejmě nějak dostal do ruky a s jistotou prohlásil, že Petey nestřílel. A že by si Petey nestačil ani jednou bouchnout kdyby se po něm hnal huňáč, to je prakticky nemožné. Něco tady zkrátka pořád nesedí.
Takže nynčko se povaluju v lese na celkem pohodlném kořenu, vytahuju z batohu poslední čabajku a pár extra speciálně výživných sucharů, co mi dal šéf protože prý vydrží zatraceně dlouho -- aby taky nevydržely, když na pohled i na ochutnání připomínají polystyrén -- krmím se a uvažuju.
Celou dobu jsem v tiché shodě s šéfovými fantaziemi předpokládal, že milí turisti, myslivečci i Petey narazili na někoho kdo v údolí bydlí a přitom netouží ani dost málo po popularitě. Jenomže, jak to tak vypadá, v celém údolí bydlí jen ten děda v lovecké chajdě; i kdyby se opravdu skrýval a i kdyby byl opravdu ochotný zabíjet jen aby se o něm nikdo nedozvěděl, nechce se mi moc věřit že by mohl mít šanci dostat Peteyho -- na to jsem si ho prohlídl dost dobře. A i kdyby -- možné je, toť se ví, všechno -- je jeho chajda kousek od hranic, takže o ní pohraničníci musí vědět; kdyby se dědula chtěl schovávat, postavil by si bejvák hlouběji v údolí. Zdá se, že i tahle teorie tedy padá. No, jestliže nemohli narazit na nikoho, kdo v údolí bydlí ... a v tu chvíli mi to dojde: tak museli narazit na někoho, kdo údolím jenom prochází. Takže polknu poslední kus polystyrénu a už pádím na sever, prohlédnout si pořádně a zblízka hranici.
Hranici tady tvoří průsek, a uprostřed něj je rezavý a nepříliš udržovaný drátěný plot. Asi tak osmkrát za den okolo něj projde pár pohraničníků, kteří vypadají že nemají nic lepšího na práci než usilovně kouřit -- asi chtějí v mladém věku zahynout rakovinou plic. Protože neznám rozvrh hlídek, a protože vůbec netoužím po důvěrném pohovoru s pohraničníkem, čekám na nejbližší hlídku a sunu se po okraji průseku asi tak dvě stě yardů za nimi. Díky jejich příjemnému vycházkovému tempu stíhám docela pohodlně prohlížet hranici; počítám s tím, že je-li na ní nějaký přechod, tak bych si ho měl všimnout. Kdybych si nevšiml ničeho, projdu pak hranici znovu a pečlivěji; s vyhýbáním se hlídkám by to ale zabralo dost času.
Plot se zdá být pořád v naprostém pořádku, ale najednou si uvědomím, že je něco jinak. Rozhlížím se kolem sebe, pátrám pod nohama jako Skot, kterému upadl šilink do trávy, ale pořád si nemůžu uvědomit co se mi to vlastně nezdá. Tak se otočím a jdu kousek zpátky, a zase se vracím -- a už to mám! Celou dobu se totiž na okraji průseku proplétám všelijakým podrostem, zaplítám si pavučiny do vlasů a vymotávám se z ostružiní, ale tady je najednou pár yardů, kde se můžu špacírovat skorem jako na vycházce. Ne že by tam podrost nebyl, a na pohled se to místo taky nijak zvlášť neliší od okolí; všechno to křoví a roští je ale nějak řidší, a pod ním je schovaná rovná země, zatímco jinde je pod křovím změť klacků, dobrá tak na podvrtnutí kotníku. Tak tohle rozhodně stojí za podrobnější průzkum.
Zrovna v tom místě dělá průsek malé esíčko mezi dvěma skalkami, takže ani na jednu stranu není kdovíjak daleko vidět. Zároveň to ovšem znamená, že není vidět ani z jedné strany sem, což se mi právě hodí -- a začíná to vypadat, že se to hodí i leckomu jinému. Protože předpokládám, že se budu muset plotu na tomhle místě věnovat podrobněji a protože pořád ani dost málo nestojím o setkání s bdělým pohraničníkem, vyběhnu napřed asi padesát yardů za oba ohyby a natáhnu tam přes průsek tenoučké, prakticky neviditelné silonové nitě. Na konec nití připojím dvě šikovné hračičky, které mám v kapsách maskáče; pokud by teď kdokoliv o některou z nití zakopl, upozorní mě na to hodinky tichounkým pípnutím a já budu mít čas se zdekovat do lesa. No, a pak už se snažím vykoukat co je v těch místech zvláštního na plotě.
Dlouho nemůžu nic najít. Každý plot se dá samozřejmě přelézt, tenhle dokonce zatraceně snadno -- však jsem si to taky vyzkoušel, když jsem natahoval přes průsek svoje nitky -- ale častější přelézání by nechalo na plotě zřetelné stopy, které tu nikde nejsou. žádná utajená díra v plotě tu taky není; dráty ze kterých je spleten se bez přerušení táhnou na obě strany až bůhvíkam. Plot kupodivu není ukotven v zemi, takže by se dal při troše akrobacie i podlézt, jenže při častějším používání téhle cesty by to zase bylo znát na spodku plotu i na půdě pod ním. Nakonec se zaměřím na podpůrný sloupek -- obyčejnou železnou trubku -- a brejlím na něj jako krátkozraký do obrázkového katalogu call girls, a konečně něco vidím: skoro u země je ve sloupku malinká dírka. Vezmu si na pomoc pár nástrojů z opasku a po chvíli zjistím, že když zastrčím do dírky něco delšího a špičatého a trochu tam s tím zavergluju, tak je možné sloupek vzít a povytáhnout o nějaké čtyři stopy nahoru. Uvnitř sloupku je totiž ještě jeden, po kterém může trubka jezdit nahoru a dolů. Plot jede samozřejmě nahoru i se sloupkem, a teď už se pod ním dá podlézt více než pohodlně; tak to hned udělám, stáhnu za sebou sloupek zase dolů a jdu si prohlédnout druhou stranu průseku.
Jak se dalo čekat, nacházím tam podobně 'průchozí' podrost jako na straně rumunské. Když do něj ale zalezu hlouběji, tak toho najdu víc, a nijak se mi to nelíbí: jedna větvička je nalomená, a lom není starší než dvě-tři hodiny. Hraju si tedy nějakou chvilku na indiány i s Kitem Carsonem, a konečně najdu dost stop, abych poznal kdo a jakým směrem šel: vypadá to na dva chlápky, a šli odsud na druhou stranu, to jest do Rumunska. Takže přeběhnu průsek (použiju samozřejmě zase ten posouvací plot), posbírám svoje hlídací udělátka a uložím je kam patří a jdu se podívat kam se tak odtud dá pohodlně pěšky dojít.
Jen prolezu podrostem na kraji průseku a hned vidím, že je mi to tady nějak povědomé. No jasně, ani ne čtvrt míle odsud je dědulova lovecká chajda. A to se podívejme! Tak se mi zdá, že tam zvečera budu muset zajít na další návštěvu a porozhlédnout se malinko líp.
Chvilku sedím ve svahu nad tou zříceninou a koukám, abych si pořádně zapamatoval kde co je. A akorát když se začne šeřit, tak výhled začne být zvlášť zajímavý: děda si jde na práh vykouřit podvečerní fajfčičku, a zatímco tam tak sedí v chatě se rozsvítí světlo. Takže začínám být doopravdy zvědavý.
Jakmile se pořádně setmí, zastrčím batoh do nějakého křoví a už se sunu k chatrči. Tentokrát jsou doma, takže přední dveře mi jsou málo platné; místo toho to chci vzít zadem přes zahrádku ke kůlně, a přes kůlnu bych se měl dostat do těch nepoužívaných pokojů -- sice jsem v kůlně při minulé návštěvě nebyl, ale pamatuju si, že ve stěně mezi kůlnou a zadním pokojem byly dveře. Dolezu k plotu, vytáhnu kudlu a pouzdro a poskládám z nich nůžky na drát a už se do něho chci pustit, když si uvědomím, že je to takový ten luxusní plot co má dráty potažené nějakou bužírkou. Ještě chvilku uvažuju o tom, že ti hoši co si zařídili ten vytahovací sloupek na hranici nejsou zrovna úplní pitomci, a pak vyhrabu z kapsy ampérmetr a z každého drátu napřed oškrábu kousek té bužírky, přicvaknu tam svorky a mezi nima teprve ten drát přestříhnu. Taky že jo, asi ve čtvrtým drátu odzdola je doopravdy šťáva; kdybych ho přestříhl jen tak, tak už jim v té boudě určitě něco začne vyzvánět. A já bych je hrozně nerad rušil z podvečerní siesty. Takže si ustříhnu z nejnižšího drátu dost dlouhý kousek abych mohl ten, co na něm zatím visí ampérmetr, pohodlně přemůstkovat. Než udělám dost velkou díru abych se skrz ní protáhl, musím přemůstkovat ještě jeden.
Když jsem konečně hotov tak uložím nádobíčko, protáhnu se plotem a plazím se ke kůlně. Jde mi to dost pomalu, protože velice opatrně hmatám před sebe, abych nenarazil na nějaké další poplašné udělátko. Po chvilce dorazím na cestičku, po které se normálně chodí; tam si můžu dovolit postupovat trošku rychleji, takže netrvá dlouho a opírám se ve stínu o dveře kůlny.
Pokud si to dobře pamatuju, tak na dveřích nebyla petlice a visací zámek, ale byly zavřený na obyčejný obrtlík. Obrtlík odstrčím, ale dveře pořád otevřít nejdou -- takže pátrám po klíčové dírce. Najdu ji hned -- je skoro na normálním místě kde klíčové dírky bývají, jenomže na první pohled vypadala jako díra po suku. Jakmile do zámku ale zajedu patřičným nástrojkem z opasku jsem ve střehu. To je něco jiného, než ta hračka u předních dveří! Tady mají dost komplikovaný zámek, který i machrovi zabere alespoň dvacet minut. Já se s ním mořím přes půl hodiny -- celou dobu si nadávám, že jsem se na tu kůlnu nepodíval pořádně při minulé návštěvě -- než ten prevít s tichým cvaknutím konečně povolí. Do otevírání dveří se mi ale ještě nechce -- ti mládenci uvnitř se zjevně důkladně pojišťují, takže kdoví co je zevnitř na dveřích. Nakonec uvazuju na dveře silonový vlasec a odsunu se zase zpátky k plotu, odkud bych snad stihnul včas zdrhnout kdyby něco. Odtamtud zatahám za vlasec, čímž se dveře pochopitelně otevřou dokořán. Já mezitím sedím u plotu jak zajíček v svý jamce, připravený vzít nohy na ramena.
Když uplyne asi deset minut a nikdo se nenechá rušit, odeberu se zase ke kůlně, ve které je tma jako v pytli. V jedné kapse mám moc šikovnou lampičku -- je to vlastně baterka na ruční dynamo, ale má i malý akumulátor, takže se dá našlapat do rezervy, což jsem samozřejmě odpoledne udělal. Tak jí teď vytáhnu, vysunu modrej filtr a stáhnu clonu na docela malinkou dírku, aby toho světla nebylo zbytečně moc, a prohlížím si kůlnu. Je prázdná, a v protější stěně má opravdu dveře do baráku. Hernajs, pročpak asi prázdnou kůlnu tak přepečlivě zamykají? Moje praktická a vytříbená mysl mi během krátké chvíle nabídne odpověď: leda proto, že obvykle nebývá prázdná, což dává docela smysl v souvislosti s těmi dvěma prázdnými pokoji. Při těch úvahách si pečlivě prohlížím podlahu, abych nešláp na něco na co bych neměl, a pomalu a opatrně postupuju ke dveřím.
Už mi k nim zbývá jen pár stop a já si tiše gratuluju jak mi to hezky jde, když se najednou stane několik věcí, které mě přinutí změnit názor -- aspoň co se týká mojí vlastní šikovnosti. Dveře se totiž otevřou, a já koukám do tunýlku o průměru 7.62 milimetrů, jaké bývají v hlavních útočných pušek AK-47. Ten automat má v ruce -- to mě podržte -- vojáček v docela hezké polní uniformě; podle vzoru maskáčů Rumun a podle výložek obyčejné ucho. Dřív než se rozmyslím jak na tak milou společnost reagovat se v kůlně rozsvítí, a ve dveřích co vedou ven se na mě šklebí další vojáček jak vymalovaný. Připadá mu asi, že se tvářím trochu vykuleně, takže mi hlavní svého Kalašnikova ukáže nade dveře, kde se mezi pavučinami, viditelný teprve teď při plném světle, výsměšně povaluje infrasenzor.
Studená koupel
Jsou pozvání, kterým prostě nedokážu odolat. Jdu tedy s mládenci do chajdy. Obě prázdné místnosti se docela změnily -- teď jsou v nich lehátka, skříňky a nějaké oblečení pro třiadvacet mužů. U stěny jedné místnosti jsou narovnány i nějaké zbraně; nestihnu si ale pořádně všimnout co je to zač. Tak se mi zdá, že jsem se do té kůlny doopravdy měl podívat hned tehdy, když jsem tady byl poprvé -- tohle všechno (včetně toho zatraceného infrasenzoru, co mě nachytal na švestkách) muselo být uvnitř.
V přední místnosti, kde se zastavíme, sedí dědek a kouká na mě jako sám hrabě Drákula. Taky hned navrhuje, že by mě měli zabít, a že si to milerád vezme na starost; a že ví ještě o jednom medvědovi v dolině, kterého můžou použít tentokrát -- to bude určitě ten můj huňáč, co peleší pod Farcaulem. Mládenci se samopaly mu dávají za pravdu, že by to bylo určitě zábavné -- jen počkejte, hoši, to vám hned tak nezapomenu -- ale že to má taky háček:
"Tohle není žádnej pitomej turista, co se náhodou připletl k dodávce zboží. To je nějakej zatracenej polda, co jde po nás -- jdi se podívat, jak přemůstkoval poplašné dráty v plotě. Musíme ho odvést do tábora, plukovník s ním bude chtít mluvit. Jen si vzpomeň, že když jsi zabil ty myslivce tak ti přikázal kohokoli dalšího dovést živého a jak potom řádil, když jsi zastřelil toho Američana co prostříhával plot."
Hm, takže takhle skončil chudák Petey. Requiescat in pace. Docela chápu, jak ho mohli dostat -- Petey neměl ani zdaleka tak silné podezření že se tu dějí nějaké nepravosti jako já, a i já se málem do toho plotu pustil rovnou. Mládenec mezitím pokračuje:
"My dva ho vezmeme do tábora. Musíš se o to tady zatím postarat sám, ale zítra večer už by měl dorazit major Poianescu s jednotkou."
Takže jdeme. U hranice jeden z nich nadzvihne plot suverénním pohybem 'koukej-co-jsme-za-machry'. Abych mu udělal radost, tak na něj zírám jako kdybych něco takového viděl prvně v životě -- nemusí chlapci vědět, že už jsem si to tady prolezl. Na druhé straně po chvíli narazíme na pěšinku, která se rozšíří na stezku a pak na docela hezkou cestu, vedoucí podél čůrku vody, později potůčku a nakonec docela slušné řeky. Mládenci nejsou žádní amatéři, nedají mi ani jednu příležitost jak zmizet aniž bych dal šanci aspoň jednomu aby si trochu zastřílel. Mám sice pořád na sobě svůj skvělý maskáč -- sebrali mi akorát nůž, jeden z hochů ho nese zastrčenej za opaskem -- ale AK-47 je trochu moc výkonná zbraň než aby se mi nějak zvlášť chtělo vystupovat v roli terče.
K polednímu se potkáváme s dvaceti vojáčky a jedním lampasákem. Aha, když připočtu ty dva mládence, co se o mě tak obětavě starají, tak to bude zřejmě očekávané osazenstvo dědkovy boudy. Oficír bude nepochybně major Poianescu, a můžete mi věřit, že jen málokdo má tak přiléhavé jméno. Poiana je totiž rumunsky mýtina, a pan Poianescu má hlavu jako koleno -- míním tedy vzhledově, i když obsahem se ta jeho palice od kolena určitě taky moc neliší. Prozatím se dává do řeči s mými průvodci, a jakmile se dozví kdo jsem, tak nedá jinak než že mě musí okamžitě vyslechnout.
Má ovšem smůlu, moje rychlená rumunština stačí jen taktak na to, abych jim rozuměl, ale mluvit bych si moc netroufl. Ostatně i kdybych uměl rumunsky třeba jako sám Ceaucescu neblahé paměti, je otázka jestli bych měl náladu na společenskou konverzaci. Takže se na něj akorát křením; po nějaké době mu to dojde a zkouší to rusky. Rusky sice umím líp než on, ale ještě pořád jsem si nerozmyslel co teď a co potom, takže ho nechávám plácat do větru a mezitím usilovně dumám. Nakonec se nad ním smiluju a podám mu ten svůj falešnej československej pas. Chvíli do něj brejlí a pak si nechá poslat nějakého maníka s křovinatým obočím, ze kterého by mohl pokrýt oficírovu plešku celou a ještě by zbylo -- nejspíš místního překladatele. A taky že jo: "Ccccco chccccete tady vy a kdo jssssste vlasssstně vy". Moc hezky mluví, chlapec, to i starý kámoš Petey tu češtinu válel líp. A jak si vzpomenu na Peteyho, tak se pěkně naštvu.
Přestávám se na chvilku soustředit na obočí -- což není jednoduché, protože se jedná o nejvýraznější přírodní dominantu v okruhu pěti majlí -- a studuju maníka celého. Připadá mi ale, že jeho výraz taky nedává záruku toho pravého potěšení z inteligentního rozhovoru; tak ho nechávám ještě chvíli syčet a sám se místo klábosení trochu rozhlížím po krajině.
Stojíme na kraji cesty. Za cestou je les, ve kterém by mi určitě bylo daleko líp než v téhle společnosti, jenže na cestě šmíruje zbylých dvacet vojáčků, takže tady mi pšenka nepokvete. Na naší straně cesty je asi tříyardový padák zarostlý lopuchem, bolševníky a všelijakým trním a pod ním si bublá řeka. Docela slušný proud se proplétá mezi spoustou balvanů, a hnědé je to jak kafe -- bůhvíco tam teče za sajrajt. Ale po průzračným potůčku se mi nestýská -- místo toho mi začíná vrtat v hlavě že už jsme toho napovídali dost a že bych měl změnit lokál. Tím spíš, že ten mameluk co šel pro překladatele se už nevrátil, takže mě vlastně hlídá jenom jeden chlápek -- plešatý oficír i křovinatý překladatel sice mají nějaké pistole, ale uložené v pouzdrech a docela určitě zajištěné.
Obočí se taky domnívá že už toho napovídalo dost a šťouchá do mě, že jsem jako na řadě já. Tak se rozpomenu na pár slůvek, která sice patří do jazyka mojí mámy ale já je přesto pochytil od táty, a doporučím tomu chlápkovi aby udělal cosi, co by kladlo vysoké nároky na jeho pružnost a ohebnost. Obočí to oficírovi nepřeloží (což mě doopravdy mrzí) a místo toho o mě chce otloukat pažbu pistole (a hele, čézeta pětasedumdesátka, nakupujeme v Československu, co? Pro tebe je něčeho takového věčná škoda ...) No nic, to se mi zrovna hodí. Dělám jako bych chtěl uhnout před druhou ránou, zakopnu o toho mládence co si hraje na ozbrojenou eskortu, při kteréžto příležitosti mu jakoby náhodou vyrazím z ruky kvér a už se kutálím ze svahu do řeky. Ještě zahlídnu, jak vojáček poskakuje po jedné noze (snad jsem se mu trefil aspoň na kuří oko, zasloužil by si to), chytám se okolorostoucí flóry a doufám že to vypadá jako kdybych se chtěl mermomocí zastavit, a hned se s pěknou náručí roští nořím do kapaliny. Pááánové, že je to ale ledárna! Maskáč sice trochu hřeje, ale zdá se, že přece jen není až tak dokonalý -- skafandr nenahradí. A já jsem okamžitě mokrej jako myš, a ještě k tomu úplně všude.
Pod vodou se nechám hezky proudem připlácnout na nejbližší balvan a provádím inventuru. Podařilo se mi narvat náruč lopuchů, pár šlahounů nějakých zatracených ostružin, co si mě pletou s jehelníčkem, a dva nebo tři stonky bolševníku, což je přesně to co potřebuju. Sahám do opasku pro tu malou kudličku, chvilku si hezky vyřezávám a už mám trubku nějakých deset coulů dlouhou a tak palec v průměru. Veleopatrně jí vysunuju po tom šutráku co se o něj opírám nahoru a doufám, že ta banda na břehu mě vyhlíží o něco níž po proudu. Za chviličku se můžu nadechnout (a že už jsem to zatraceně potřeboval) a uvažuju co teda jako dál.
Nakonec se proplazím po dně nejakých patnáct nebo dvacet yardů proti proudu, který mě samozřejmě otlouká o balvany jako píšťaličku, tam si najdu další obelisk, opřu se o něj, vysunu svůj improvizovaný šnorchl a hezky pomalu počítám do dvou set. Pak přelezu mezi dva balvany, kde se voda všelijak mele takže tam moje čupřina nebude tak bít do očí a opatrně vystrkuju vršek hlavy, akorát tak k očím. Stejně dobře bych ale mohl vyskočit šest stop do výšky a ještě metat kozelce. Major Poianescu, trouba s hlavou jako koleno, si totiž prohlíží povrch kapaliny pod místem do kterého jsem zaplul dalekohledem -- zajímalo by mě co s ním na těch deset yardů vidí. Třeba tam jsou hezké vodoměrky, nebo doufá, že jsem po sobě na hladině nechal otisky prstů. Navíc mládenec kterému jsem šlápl na kuří oko zřejmě nakonec neudržel balanc a zahučel do tekutiny taky. Ostatní i s křovinatým překladatelem ho právě loví o nějakých padesát yardů níž po proudu a mají z toho takové gaudium, že je ani nenapadne sledovat mě, jak lezu z vody a třetí kosmickou mizím v tom lesíku, co se mi už před chvílí tak líbil.
Nejdřív popojdu co nejblíž k lampasákovi a opatrně vykouknu z roští, jestli náhodou nebudu mít příležitost sbalit svojí kudlu -- tu Poianescu okamžitě zrekvíroval a při 'výslechu' si s ní zaujatě pohrával; teď ji pohodil vedle sebe na zem. Takže nezaváhám, jemný loupežnický hmat a moje výzbroj je zase úplná (samozřejmě až na bágl, kterej zůstal ve křoví za dědulovou chatrčí). Jak tak stojím za panem majorem, který pořád zírá dalekohledem skoro přímo pod sebe a je přitom samozřejmě trochu přikrčený, neodolám pokušení a srdečně jej nakopnu do míst, kde záda ztrácejí své jméno. Ještě si vychutnám pohled jak jeho pleš mizí s pořádným šplouchnutím v kapalině, a už se dekuju zase do lesíka, protože ostatní si mě všimli a sahají po puškách.
V lese je opravdu docela příjemně; jen mám obavu, že by mě mohli docela snadno stopovat podle cvakání zubů. Takže si dám menší přespolní běh směrem k hranicím, protože se stejně hodlám pro tu chvíli vrátit do Rumunska, a rád bych si promluvil s dědulou dřív než tam dorazí někdo z Poianescovy party. Po první půlhodince ostrého klusu uschnu, a po druhé už se zase koupu, ale tentokrát v potu. Po třetí půlhodince jsem na hranici; přeběhnu jí ve známém místě, zalezu do lesa a konečně se zastavím. Přitom se v duchu omlouvám výrobcům svého maskáče za to, jak jsem jim pod vodou nadával. Při revizi kapes totiž zjišťuju, že jsou chráněny proti vodě, takže sirky, které mám v jedné z nich, ani nezvlhly. V další kapse je balíček sušených meruněk; ty taky nezvlhly, tak jsem jich pár sežvejkal -- docela mi vrátily dobrou náladu. Vrcholem všeho je, že ten čertovskej hadr už je dávno úplně suchej.
Do chajdy tentokrát vrazím předními dveřmi -- abych se darmo nezdržoval, tak je docela s chutí vykopnu -- seberu dědkovi Kalašnikova, po kterém akorát sahal a dám se s ním do řeči. Je na něm vidět, že si moc dobře pamatuje jak mě chtěl předhodit medvíďatům na hraní, a teď si není vůbec jistej jestli mu nebudu chtít oplatit stejnou. Ani mě nenapadne ho z toho vyvádět; místo toho se na něj zatvářím jako sedm čertů a osmej Luciper, pro větší důraz zarumpluju závěrem flinty a lámanou rumunštinou ho vybídnu aby povídal, že jsem hrozně zvědavej. Dědula zřejmě došel k názoru, že dokud mu pojede pusa zůstane naživu, takže ho ani nemusím pobízet -- zpívá jako ptáček jarabáček.
Nakonec je to celkem jednoduché. V Rumunsku jsou rozsáhlé makové plantáže. Byly tam už odedávna, a sklizeň se vozila po Černém moři do Ruska, kde se zpracovávala na morfium, posléze pak na heroin -- to už ale čertvíkde za Uralem. Heroin se pak převezl přes Aljašku do Spojených Států. Cesta sice trochu dlouhá; jenže daleko bezpečnější než všechny běžné tahy přes střední Ameriku. Výdělky prý z toho byly slušné a riziko minimální, aspoň tady v Rumunsku a v Rusku, a na cestě přes úžinu na Aljašku je taky jakživo nikdo neobtěžoval. Na Aljašce už ten sajrajt prodali našim vlastním grázlům, kteří se postarali o distribuci po Státech. Jenže nic netrvá věčně; Rumuni se společně se zbytkem východní Evropy naštvali a hnali bolševiky, kteří tady všude vládli, svinským krokem. S koncem komunismu skončily i zlaté časy pro narkomafii; zatímco bolševici se starali akorát o to, jestli jejich poddaní nepropadají nějakým závadným myšlenkám, začali teď Rumuni přece jen aspoň trochu šlapat výrobcům a překupníkům drog na paty. U pobřeží Černého moře pak dokonce začal čenichat Interpol, takže bylo zapotřebí něco dělat. Udělaly se hned dvě věci: podplatili někde někoho v Interpolu aby si jich moc nevšímali a zároveň našli novou cestu pro převoz té vzácné zeleniny z Rumunska do Ruska, kde se sice dneska také dějí věci přepodivné, ale narkomafii tam zatím všichni nechávají na pokoji, protože mají jiné starosti. Cesta se našla právě tady, v Maramureši.
Na druhé straně hranic je prý něco jako vojenský tábor, ve kterém přebývá nějakých padesát chlápků, kteří zajišťují transport zboží a starají se o jeho bezpečnost; dědova chajda tady jim slouží jako překladiště a základna, celkem bezpečná před pohraničníky, kteří chajdu i dědulu znají a považují ho za zcela neškodného blázna. Nazítří by se měla objevit další dodávka; major Poianescu a jeho dvaadvacet mládenců mají vystřídat partu, která sem zboží doveze. Skorem všichni v táboře jsou bývalí příslušníci Securitate -- to byla taková místní varianta KGB nebo gestapa, míň profesionální, ale o to krutější -- kterým se podařilo přežít hon, co na ně Rumuni udělali. Celý tábor ale prý vede nějaký ruský plukovník.
Hm, hm. Takže bych věděl všechno co potřebuju -- tedy co se tu vlastně děje i jak a proč skončil Petey. Než se ale stačím rozmyslet, co mám s dědkem a jeho chatrčí provést, tak se mi připomenou hodinky: někdo přetrhl některou ze silonových nití, které jsem natahal po lese než jsem do chajdy vrazil, pro případ, že by namočený major vyslal nějakého rychlého běžce napřed. že by tu ale byl takhle brzy? To se mi nezdá, spíš asi bude pravděpodobné, že o mojí nástrahu klopýtl nějaký bláznivý srnec. Pro každý případ se ale přesunu k oknu a koukám, abych viděl. Nevidím nic, a už už se chci vrátit k družné zábavě s dědou když zvenku zaslechnu nějaké hlasy. Ozývají se ale z druhé strany; ne od hranice, ale z údolí. Takže dlouho neuvažuju, dědu zlehka přetáhnu po hlavě pažbou, jen tak abych mu neublížil, ale aby nedělal zbytečný kravál a vypadnu z chajdy jako by mi za patama hořelo.
Dobře jsem udělal -- sotva jsem stihl zapadnout do nejbližšího roští, a z lesa se vyrojilo dobře deset chlápků; každý z nich má na zádech bágl a v ruce pistoli. Už se začíná smrákat, takže se v křoví ve svém maskáči cítím celkem bezpečně a uvažuju co to má bejt jako zač -- rozhodně to nejsou maníci majora Poianescu; ty si za prvé pamatuju, za druhé mají uniformy, kdežto tihle jsou v civilu, a za třetí by se sem mohli za tak krátkou dobu těžko dostat. Hoši mezitím prohlížejí okolí chajdy -- jeden z nich mi při tom málem šlápl na ruku, ale naštěstí si mě nevšiml -- a nakonec se hrnou dovnitř. Já se zároveň odsunuju hlouběji do lesa a snažím se je trochu šmírovat dalekohledem skrz okno.
Moc dobře vidět sice není, ale trošku přeci jen jo. Dva z nich křísí dědulu, ostatní skládají bágly. Koukám, že z nich přitom nic nevybalují, a konečně mi dochází kdo to je: dědek přece říkal, že čeká dodávku zboží. Zmiňoval se sice o zítřku, ale to nehraje velkou roli -- buď doufal, že nebudu dost opatrný a že mě tihle hošíci sbalí, nebo mluvil pravdu, a původně měli dorazit skutečně až zítra. To se mi zdá pravděpodobnější, protože děda vypadal na to, že si nevymejšlí. Což ostatně -- jak vidím skrz okno -- potvrzuje i jeho překvapenej kukuč, když ho konečně vzkřísili: tváří se jako hříšná duše v pekle, co se na poslední chvilku před kotlem dozví, že topiči stávkujou. Divže těm maníkům nelíbá ruce.
Mezitím si ti dva co ho křísili přivedli třetího s metrovými rameny a s decentním knírkem a la Josef Stalin -- předpokládám že asi šéfa téhle party -- a dávají se s dědulou do hovoru. Dal bych půl království za malé, hezké, kulaté odposlouchávací zařízení v chajdě pod stolem, ale kde nic není ... až se vrátím, budu muset šéfovi připomenout, že nějaká taková hračka se může hodit každou chvilku, takže by nám ji měl dávat na takovéhle mise s sebou. Anebo by nám mohl zajistit nějaký rychlokurs na odečítání ze rtů v rumunštině. Snažím se aspoň odhadnout o čem jde řeč; zdá se, že děda jim zrovna vypráví o mojí návštěvě. Zvědavost je hrozná věc; nakonec mi to nedá a přepíďalkuju se až pod okno -- už je docela šero, takže z jejich hlídek nemusím mít až takový strach -- abych slyšel o čem jde vevnitř řeč.
A jejeje. Dědek, trouba starý, jim akorát vypráví o tom, jak mi odpoledne všechno vyzvonil. Tak tohle si určitě mohl nechat od cesty; pokud je totiž ta parta co k čemu, tak tenhle přechod okamžitě přestane používat a zdejchne se bůhvíkam. Což by mě ohromně mrzelo, protože se samozřejmě celou dobu moc a moc těším na tu chvíli, kdy na ně vypustíme Interpol nebo DEA, díky čemuž bude zase o pár grázlů v drogovém kšeftu méně.
Jak tak koukám, knírek má vůči dědulově upovídanosti taky svoje výhrady, začíná se tvářit zatraceně zarputile. Teď už to nevypadá jako přátelské povídání, teď je to docela pravidelný výslech a dědkovi se začínají třást kolena. Oknírkovanec mezitím zařval pár rozkazů, které jsem nestačil chytit, ale koukám, že jeho mančaft se začíná pakovat a vypadá to, že mají v úmyslu vyrazit ještě navečer. Takže se dekuju zase o kus dál do lesa.
Zvedám dalekohled akorát na to, abych viděl jak knírek dědulovi natáhl pažbou přes hlavu takovou, že ta moje mu proti tomu musela připadat jako políbení Můzy -- pokud zůstal natolik při vědomí, aby mohl srovnávat, o čemž upřímně pochybuju. Pak všichni sesbírali bágly -- zřetelně plnější než předtím, zřejmě odnášejí z chatrče co za odnesení stojí -- a seřadili se před chajdou jako že půjdou dál. Knírek zůstal ještě uvnitř, ale skrz okno ho nevidím. Po chvilce vychází ze dveří, na prahu se otočí, škrtne sirku a hodí ji dovnitř. Bouda je rázem v jednom plameni; asi se mu tam rozlilo trochu petroleje. Takže nynčko pěstitelé máku odcházejí směrem ku hranici, chatrč hoří a dědek se griluje. Ani mi ho není tak moc líto -- jo milej zlatej, měl sis vybrat jinačí kamarády. Ne že bych byl nějak zvlášť škodolibý, jenže nějak nemůžu zapomenout na to, že dědek sundal Peteyho a myslivečky, a nejspíš i ty turisty. Odpočívej v pokoji, ale hlavně že máme pokoj od tebe.
Mezitím už se sice docela setmělo, ale chajda vesele plápolá, takže v nejbližším okolí je docela světlo. Říkám si že to přece musí rozhodně přivolat pohraničníky, ale knírek se svojí partou asi vědí co dělají -- nejspíš se sem žádný pohraničník nedostane tak brzy, aby mezitím všichni nebyli dávno a pohodlně za hranicemi.
U lesa na druhé straně mýtiny než sedím já se něco děje. Tak tam zamířím dalekohled a co nevidím: v lese se něco zablýská, a ona to pleška -- z lesa vylejzá můj starý kamarád major Poianescu se svojí družinou švarných chlapců. Nejdřív kouká trochu vyděšeně na hořící chajdu, ale po kratším rozhovoru s oknírkovaným se zatváří chápavě (dovedu si představit, že se akorát rozmýšlí má-li mu vyprávět o své odpolední koupeli) a houkne na svoje maníky něco ve smyslu že se všichni vrací do tábora, a to hned.
Už chci odložit skla, když mě napadne že bych si měl pro každý případ Poianescuovy maníky přepočítat, jestli jsou tam naproti všichni nebo jestli tu některý okolo nešmíruje na vlastní pěst. Takže se přesunu na trochu výhodnější místo a dělám si v duchu čárky. Jak tak probírám dalekohledem okraj lesa, tak najednou mezi roštím uvidím něco co mě ani trochu nepotěší: čtyři vojáčci se samopaly hlídají těch šest turistů se kterými jsem si povídal ve vlaku. Tak tohle mi zrovna chybělo.
Tábor
Už jsem se těšil jak ohlásím šéfovi co a jak, celou misi slavně ukončím, a když už jsem tady tak se pár dní budu jenom tak courat po horách -- můžete mi věřit, že Karpaty jsou moc hezký vršky a že stojí za vejlet.
Nojo, plán to je náramnej, ale přece v tom nemůžu ty lidičky nechat. Nejraději bych s nimi foukl hned, ale to bohužel nepřipadá v úvahu; major Poianescu a knírkatý ramenáč mají dohromady dost vojáků na to, aby mohlo být nezdravé se do nich pustit. A kromě toho, knírek se chová jako velmi inteligentní chlápek, pro kterého nemá lidský život kór moc velkou cenu. Takže vsadím stovku proti rezavýmu falešnýmu dolaru, že jakmile bych se do nich pustil, tak knírek nasype do mých turistů trochu olova -- jen tolik aby to ještě chvíli přežili -- a pak se zdejchne. A zatímco bych se já staral o to, aby moji známí nevykrváceli, knírek by nám z lesa házel na hlavu granáty. Něco podobného jsme zažili v Afgánistánu s Peteym -- zvládli jsme to tenkrát jen díky tomu že jsme na to byli dva -- a dejte si povědět, že není ani trošku o co stát.
Ta banda se mezitím seřadila -- knírek si to vzal na povel, zřejmě je tady daleko větší pán než plešatý major -- vzali turisty mezi sebe a pochodují k hranici. Ať na to koukám jak chci, vypadá to že budu muset za nimi, ale nejdřív chci poslat šéfovi hlášení co a jak, takže si jdu pro batoh, kterej jsem včera zanechal v roští opodál. V báglu mám totiž tranzistorové rádio, co má pár konstrukčních zvláštností -- například tu, že umí i vysílat. Jeho signál samozřejmě do Států nedosáhne, ale to po něm taky nikdo nechce; úplně stačí když to, co vysílám, zachytí náš satelit.
Při cestě sbírám silonové nástrahy, které jsem tam natáhl než jsem vlezl do chatrče; stržená je zrovna ta, co byla hned u křoví s batohem. Přesněji řečeno, hned u křoví bez batohu -- protože batoh je fuč.
Konečně chápu, jak je možné že některý z té bandy zakopl o mojí nástrahu, i když všechny byly na druhé straně chajdy. Knírek, ke kterému začínám pomalu pociťovat jakýsi respekt, nenechal svoje maníky vběhnout rovnou do chatrče; nejdřív jich pár poslal aby proslídili nejbližší okolí. Jeden z nich přitom našel můj bágl a zakopl o můj silon -- v libovolném pořadí. Sice se mi hodilo, že se mi takhle ohlásili, ale radost z toho nemám -- znamená to, že žádnou zprávu šéfovi nepošlu. Měl bych samozřejmě seběhnout někam do civilizace a poslat starý dobrý telegram, jenomže jsou tu ještě ti turisté. Takže jenom sprostě nadávám -- především sobě, protože jsem ten pingl měl zahrabat -- a klušu známou cestou k hranici.
Dřív než se pokusím použít známou prolézačku napadne mě, že knírek toho o mně ví dost aby mohl předpokládat že poběžím za nimi. Takže zabrzdím a začnu si to tam pořádně prohlížet; stihnu si akorát všimnout že země pod plotem je nějak rozhrabaná (aby taky nebyla, když tam prolejzalo před chvilkou tolik vojáčků a ještě moji turisté, kteří na takovou gymnastiku nemají výcvik a v jejich momentální situaci bezpochyby ani náladu), a zaslechnu spěšné kroky. Aha, pohraničníci si konečně ráčili všimnout jak dědulova chajda krásně hoří. Takže zajedu zpátky do lesa na rumunské straně a čekám, až bude zase vzduch čistý.
Mezitím přibíhají dva pohraničníci a já už jen čekám až zmizí za druhou skalkou, abych mohl zase vyběhnout, když se jeden z nich najednou zarazí. Okamžitě ztuhnu na místě -- že by si všiml nějakého pohybu v houští, když jsem se sunul ven? Ukazuje se ale, že to není tak zlé; já ho vůbec nezajímám. Není to ale o moc lepší, protože ho zajímá ta rozrytá země pod plotem v místě tajného přechodu.
Pohraničník zastavuje kolegu a oba zřejmě dumají, jestli se jim tam pod plotem neplazí podloudníci. Začínám uvažovat jestli by se mi nevyplatilo odběhnout pár desítek yardů stranou a tam přelézt nebo podlézt plot, zatímco pohraničníci všelijak cloumají kůlem. Čas nepříjemně utíká, takže nakonec doopravdy přestávám tu scénku pozorovat a odcházím.
Nedojdu ale dál než k nejbližší skalce, když mi konečně dojde skutečný význam té rozhrabané země. Takže se rychle obracím a chci na pohraničníky zařvat, aby nechali ten kůl kůlem, ale vidím že je pozdě -- jeden z nich už objevil dírku dole a něco do ní strká. Stihnu sebou taktak praštit za skalku, když zem roztrhne obrovský výbuch. Ten zatracenej kníratej parchant zahrabal do země nejmíň půl kila plastické výbušniny a rozbušku spojil s mechanismem posunovacího kůlu.
I když je mi jasné, že pohraničníkům už nepomůže ani svěcená voda, rozhlížím se chvilku po okolí jestli náhodou některého z nich výbuch jen neodhodil -- i takové věci se někdy stanou. Tentokrát bohužel nálož svůj úkol splnila na jedničku; nemohl bych ty dva chudáky pohřbít ani kdybych na to měl dost času, protože by dohromady nebylo co zahrabávat. Takže si umiňuju, že to knírkovi rozhodně nezapomenu, a běžím přes hranici po známé cestě směrem k místu, kde jsem se včera po poledni tak hezky vykoupal.
Počítám že bych u té říčky mohl být tímhle tempem tak za hodinku nebo za hodinu a půl -- přece jenom je to s kopce dolů, a že mezitím dávno celou tu bandu dohoním. Zdrží mě však naprosto nečekaná věc: tak dvě tři míle od hranice zahlédnu vedle cesty v nějakém rigolu svůj batoh.
Nejdřív chvíli přemýšlím co by to mohlo znamenat; pak mě napadne, že by pod ním na mě mohlo čekat další plastické překvapení, takže k němu uvážu šňůru, uklidím se dost daleko, zatáhnu -- a nic. Opatrně si batoh přitáhnu; nic se nestane. Bágl je v pořádku, ale taky je prázdný.
Ať na to koukám z kterékoli strany, připadá mi že je tu jen jedna možnost: některý z vojáků, nejspíš ten co bágl našel, si do něj přendal svůj náklad máku, protože předpokládal že v batohu s konstrukcí se mu to ponese daleko lépe než v tom původním žoku. Brzy asi zjistil, že konstrukce za moc nestojí (v životě by mě nenapadlo že i tohle se může někdy ukázat jako výhoda); nakonec se naštval, můj bágl zahodil a s velkou úlevou si hodil na záda svůj starý dobrý žok. Obsah batohu samozřejmě vysypali hned v chajdě; možná si knírek vzal nějaký suvenýr, ale moc pravděpodobné to není -- kromě konstrukce batohu, které si zřejmě nevšimli, byl jediný skutečně zajímavý kousek můj vysílací tranzistorák a ten byl vyroben tak, že ani odborník bez měřicích přístrojů nepozná, že je na něm něco zvláštního. Můj péřový spacák ani zbytek polystyrénových sušenek je docela jistě nezaujal.
Mezitím co takhle přemýšlím samozřejmě bágl rozebírám, takže za chvilku mám luk i šípy v provozuschopném stavu a zbytek báglu strkám do nějakého roští. Stihnu si ještě všimnout, že batoh přeci jen není v naprostém pořádku -- ten dobrý člověk, co ho zahazoval, nezapomněl naříznout popruhy. Zkrátka, když se ti něco nedaří, pokaž to aspoň taky druhému.
Takže si hodím luk na hrb a asi po půlhodině ostrého klusu konečně doháním karavanu. Všechno je při starém -- knírek velí, Poianescu poslouchá, a zajatce pořád vedou mezi sebou. Knírek velí bohužel zatraceně dobře, takže šance vyfouknout jim ty nebožáky není o nic větší, než zvečera u chajdy; zařadím se tedy na konec pelotonu tak, abych je neztratil ale aby mě nikdo nezahlédl a posunuju se přímo vycházkovým tempem za nimi.
Cesta i čas pomalu ubíhají a mně se začíná stýskat po těch zatracených polystyrénových sušenkách -- jinými slovy, mám hlad jako vlk. Rozhlížím se po něčem jedlém, ale v tomhle lese toho kromě malin moc nebude; takže pískám kudlu. Při tom rozhlížení po darech matky přírody jsem zabrousil kus hlouběji do lesa; najednou se mezi stromy prosvětlí, a ona to paseka. Na její druhé straně zahlédnu nějaký pohyb, takže okamžitě ztuhnu -- copak ta banda zatracená dorazila až sem? Pak se podívám pořádně a hned se mi zlepší nálada -- ani ne padesát yardů odsud se pasou dvě srnky.
To se ví že si hned uvědomím, že by bylo nezodpovědné vyrážet do akce aniž bych vyzkoušel, jestli je luk po té anabázi kdy sloužil jako kostra batohu v pořádku. Takže potichu nasadím šíp, zamířím jedné srnce na komoru a pink! -- luk je v naprostém pořádku a oběd se může podávat. Hodinky mi potvrdí že se můžu trochu zdržet a pořád ten spolek doženu dřív než dorazí k mému včerejšímu koupališti, takže narubám trochu dřeva (vybírám samozřejmě sušší, nechci přece vysílat kouřové signály), sáhnu do kapsy pro zapalovač a chvíli střídám role řezníka, topiče, kuchaře a Otesánka -- ta poslední mi samozřejmě sedí nejlépe. Sice trochu pospíchám, takže gábl nemůžu náležitě vychutnat, ale na druhou stranu mám stejně bifteky nejradši náležitě krvavé, tak co.
Po obědě se zase trochu proběhnu -- prý to prospívá trávení -- a skutečně peloton dotáhnu kousek před místem, kde jsem se včera s plešatým majorem tak nešetrně rozloučil. Když jdeme okolo tak koukám, že si major tře zadní část -- zřejmě v něm místní krajina také vyvolává všelijaké vzpomínky.
Příjemná procházka však netrvá příliš dlouho -- po dalších asi pěti majlích se cesta rozšiřuje na dost obstojnou mýtinu, na které stojí ten jejich slavný tábor. žádný Hilton to rozhodně není -- pár baráků z vlnitého plechu a překližky, něco bude nejspíš bydlení, něco jídelna a něco latríny, ale zvenku se to rozeznat nedá. Kolem celého toho krámu je samozřejmě plot a uprostřed strážní věž, na které stojí nějaké bystré očko s dalekohledem; to se ví že já z lesa ho vidím moc dobře, zatímco on o mně vůbec netuší. Ale tak docela zbytečně tam taky nestojí -- na mýtinu si kvůli němu netroufnu, zatímco kdyby šlo jen o to jestli se někdo nekouká skrz plot, tak bych si to díky maskáči dovolit mohl. Za barákama stojí pár terénních aut a dokonce dvě helikoptéry -- zas až tak moc chudí tedy ti chlapci nejsou, i když jsou to jenom staré Mil Mi-8. Zato s plnou výzbrojí. Zdá se, že jsou tu zařízeni docela natrvalo; na tom veletoku ve kterém jsme si včera s Poianescem zaplavčili mají dokonce malou přehradu a u ní nějakou boudu od které vedou k táboru dráty; vevnitř je bezpochyby malá turbína a generátor.
Mezitím co si to všechno z houští prohlížím kráčí samozřejmě celá ta banda přes mýtinu k táboru. Je už sice dost pozdní odpoledne, ale večer je přeci jen ještě daleko, a toho jsem se právě bál. Dokud nepadne tma, nemám nejmenší šanci proti táboru cokoli podniknout, a jestli mi ty turisty vyslechnou a zabijou ještě dneska večer, budu si připadat jako pořádný pitomec.
Sleduju dalekohledem co se děje uvnitř a dokážete si představit, že jsem napjatý jako kšandy. Knírek zalezl do jednoho z baráků, předpokládám že šel podat raport veliteli tábora, a ostatní čekají před barákem co bude. Za nějakou chvíli knírek zase vyleze -- nakolik to na dálku můžu posoudit tak se moc šťastně netváří -- a za ním vyleze ještě někdo, a všichni venku srazí kufry. Vysoký blonďák, postava a pohyby trénovaného atleta. Je mi něčím zatraceně povědomý, takže vytáhnu transfokátor dalekohledu na maximální zvětšení a čekám, až se chlap pootočí abych mu viděl do obličeje. Za chvíli se dočkám a málem bych nevěřil vlastním očím: plukovník Tolstoj!
Před pár lety si Petey v Afghánistánu hrál na trochu bláznivého amerického novináře, co se z nezřízené touhy po špičkových reportážích vydal až do toho pekla. Přitom měl za úkol dostat ven jednu velkou skupinu uprchlíků; ne že by se strýček Sam tak moc staral o Afghánce (po pravdě řečeno jsme jim pomáhali daleko méně než by si ti chudáci bývali zasloužili), jenže zrovna v té skupině bylo pár afghánských špičkových odborníků na bůhvíco, kteří se v žádném případě nesměli dostat Rusům do rukou a pokud možno měli přežít. Oni naopak odmítli možnost že bychom si pro ně bleskově doletěli; ve skutečnosti dalo strašnou práci je vůbec přesvědčit aby z Afghánistánu vypadli společně s dětmi a se ženskými, a to jsme je ještě museli přesvědčit že ty ženský budou vlastně chránit.
Nebylo to tak beznadějné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Rusové sice v zásadě stříleli na všechno co se hýbalo i na leccos co se nehýbalo, nebylo však těžké je poslat po fingované stopě neexistující skupiny partyzánů a mezitím se opatrně protáhnout vedlejším údolím. S jednou jednotkou, jejíž velitel měl té idiotské války už dávno plné zuby, dokonce Petey uzavřel tichou dohodu podle které Rus nejenže neútočil, ale v mezích možností Peteyho skupinu dokonce chránil před odhalením, zatímco afghánští partyzáni ho nechali na pokoji.
Když už jim zbývaly necelé dva dny do bezpečí v Pákistánu, Rusové se zřejmě nějak něco dozvěděli a začalo pravé peklo. Velitele se kterým byl Petey domluven odvolali a namísto něj přišel nový velitel od jednotek Spetsnaz a přivedl si asi pět svých lidí jako štáb. To se Petey samozřejmě včas dozvěděl, přidal na tempu a bezpečnostní opatření vystupňoval až k maximu. Jen díky tomu část skupiny zachránil. Rus se nečekaně objevoval na nejnepravděpodobnějších místech, jako by byl nadán telepatií a četl Peteymu myšlenky; za jediný den se mu podařilo rozbít víc než polovinu Peteyho skupiny a jakoby mimochodem zničil dvě skupiny afghánských partyzánů kteří se snažili Peteyho krýt.
Mezitím už si Petey samozřejmě vyžádal posily; šéf okamžitě naložil do letadla Jima Hughese, mě a balík zbraní, takže jsme druhý den brzy ráno mohli seskočit do Afghánistánu. Peteyho jsme našli rychle, ale v tu samou chvíli zase zaútočili Rusové a nám se podařilo je odrazit jen za cenu těžkých ztrát -- zůstalo tam ke stovce Afghánců, mezi nimi také jeden z těch důležitých odborníků, a zůstal tam také Jimmy Hughes. Bylo naprosto jasné, že budeme-li pořád jen čekat odkud na nás Rusové zase vyrazí, nedostaneme se odtamtud nikdy; nakonec jsme sestavili malou jednotku z asi dvaceti nejlepších ženských -- protože jediní chlapi starší deseti let v celé skupině byli právě ti odborníci -- a s tou jsme se pověsili Rusům na paty. Nakonec se nám podařilo Rusy docela slušně rozbít, takže zaútočit znovu na skupinu uprchlíků už se jim nepodařilo a ti se dostali do Pákistánu bez dalších ztrát; velitel a jeho štáb, na které jsme pochopitelně měli zatraceně spadeno, nám ale utekli.
Šéfovi se později podařilo zjistit, že to byl plukovník Tolstoj, kterého Rusové považují za nejlepšího muže ve speciálních jednotkách. Jako lahůdku připojil, že plukovník si prý vyžádal podrobné vyšetřování ve kterém tvrdil, že v Afghánistánu byla nasazena americká jednotka Special Forces. Rusové nám poslali několik nót, ale dokonalé krytí úřadu se nám zase jednou vyplatilo -- Rusům se dokonce nepodařilo dokázat ani to, že tam byli nějací Američané, natož že by měli cokoli společného s armádou.
No, zpátky do Rumunska. V táboře se celkem neděje nic. Plukovník vydal nějaké rozkazy -- dal bych tři půlky království a sedm dcer za pořádný směrový mikrofon -- odběhl k jednomu z automobilů a někam odjel. Knírek se tváří kysele a lifruje moje turisty do jednoho malého baráčku pod zámek. To vypadá zatraceně nadějně; plukovník zřejmě musel někam odjechat ale nejspíš chce zajatce osobně vyslechnout až se vrátí -- jinak by si je nepochybně vzal knírek do parády hned.
Takže sedím na kraji lesa, užívám si příjemného podvečera a čekám až se zešeří natolik, abych mohl něco podniknout. Pochopitelně, že pár nejlepších biftečků z ubohé srnky jsem si předtím vzal sebou, takže taky debužíruju. Vlastně je to docela příjemná dovolená -- tedy chvílema.
Večírek s ohňostrojem
Konečně je dost velká tma, takže hurá na cestu. Samozřejmě že nevyrazím přes pláň -- to bych býval mohl stejně dobře udělat odpoledne, protože můžete vsadit funglnovou Chevroletku proti dřevěnýmu trakaři s rozbitým kolečkem, že ten hošík nahoře na té vyhlídce má taky infradalekohled. Což je vidět z toho, že si vůbec nesvítí reflektorem, který tam nahoře pochopitelně má.
Důsledkem zmíněných faktů je to, že se už zase nořím do kapaliny, tentokrát poněkud civilizovanějším tempem. Taky po cestě nervu býlí, protože bolševníkový šnorchl jsem si už vyřezal odpoledne. Je to sice stejná ledárna jako včera, ale už jsem si nějak zvykl -- je vidět, že časté otužování pomáhá. Kousek plavu normálně; pak ale zajedu pod vodu, a tak plavu až k přehradě. Tam se schovám za ten jejich budník a opatrně vykouknu. Všechno se zdá být v nejlepším pořádku.
Nynčko ovšem nastává drobný problém. Než bych prostříhal plot nebo odemkl branku, která je malý kousek odtud pro přístup k elektrárně, mohl by si mě ten hoch na věži všimnout ne jednou, ale nejméně desetkrát. Z téhle vzdálenosti bych mu sice dokázal spolehlivě poslat šíp někam kde by ho určitě mít nechtěl, jenže kdo ví, jestli mládenec nepodává nějaké pravidelné hlášení. Navíc strašně nerad zabíjím neznámého člověka, když na mě ani přímo neútočí; občas se tomu člověk nevyhne, ale vždycky zůstává nepatrná možnost že to není ani zdaleka takový grázl, a že se na to místo kde stojí dostal víceméně náhodou. Ještě horší to bude až půjdu zpátky -- to budu muset toho mládence omráčit nebo svázat, takže jakmile ho najdou, bude jim jasné že měli v táboře návštěvu.
To se ví, že jsem o tom dumal už odpoledne; cesta dovnitř by se dala zvládnout prakticky bez rizika, jenže všechno záleží na tom jak vypadá ta jejich elektrárnička. Takže se proplazím do té boudy (nebyla ani zamčená), rozsvítím baterku -- zase na nejmenší dírku a s modrou clonou, připadám si skorem jak při zatemnění ve válce -- a koukám, abych viděl.
Nevypadá to nijak hezky -- celé zařízení je poměrně nové, nepoškozené, sestavené celkem pečlivě a nepříjemně bytelné. Jednu chvíli se ale musím rozesmát -- v takové škvíře mezi generátorem a rozvodnou deskou najdu skoro plnou láhev vodky. Vida, v táboře je asi suchý režim a někdo si tady schovává aprovizaci. Po chvíli pátrání ale přece jenom najdu něco, co by se teoreticky mohlo poškodit samo od sebe: rozvodná deska, ze které vedou i dráty do tábora, stojí na dvou sloupcích. Jeden z nich trochu podemílá voda, která vytéká ještě pořád docela slušnou rychlostí z turbíny generátoru -- nebylo by tedy vůbec divu, kdyby se dříve či později ten sloupek vyviklal. To už mu v tom samozřejmě pomáhám, a pak ještě umělecky koriguju pád rozvodné desky tak, aby se všechny dráty zamotaly do sebe a úspěšně zkratovaly, a už pádím z boudy ven. Při cestě ještě nezapomenu zkonfiskovat tu flanděru; právě mě totiž napadlo jak to vyřešit se strážným až půjdu odtamtud, a to daleko bezpečnějším způsobem, než jak jsem si to odpoledne vydumal.
Jak se dalo čekat, v táboře je najednou krásná tma -- už podruhé si dneska musím vzpomenout na zatemnění. Pak se tam rozbliká několik baterek a všechny míří k plotu; to se ví, že jsem u branky jen nepatrnou chvilku po nich, a hned na to i v táboře -- ti troubové se ani neobtěžovali za sebou zamknout (ne že by mě příliš zdrželo kdyby to udělali, protože zámek na brance -- jak si zkontroluju pro případ že bych se tudy vracel -- za nic nestojí). A jsem si docela jist že mě nikdo nešmíruje, protože pořádný infradalekohled -- kdybyste to nevěděli -- je taky na elektriku, takže chlapec na věži momentálně nejspíš vidí pendrek.
Pak pochopitelně mířím k boudě ve které sedí moji milí turisté. Než tam ale dojdu, tábor se zase rozsvítí -- plácnu sebou samozřejmě do nějakého temného kouta -- a už se vrací instalatérská delegace. Otevřou se dveře domku kousek ode mě, a to se podívejme, kdo jde elektrikářům naproti: metrová ramena i s knírkem, jak bych si ho nepamatoval. Má taky dobrý čuch a dlouze se jich vyptává, jestli k nehodě určitě došlo náhodou a jestli zaručeně nemohlo jít o nějakou sabotáž. No, elektrikáři se kupodivu shodují na tom, že něco takového absolutně nepřipadá v úvahu, takže knírek se pomaličku uklidňuje; já na jeho místě bych se tam býval šel podívat s nimi, ale jsem docela rád, že jeho to nenapadlo. Hm, možná že tu vodku tam měl některý z těch maníků a tak nechtěli, aby se tam knírek moc rozhlížel.
Když knírek zapadne zpátky do baráku tak neodolám a jdu na chvíli poslouchat pod okýnko -- a dozvídám se pár zajímavých věcí. Táboru opravdu velí plukovník Tolstoj, byl sem bůhvíodkud převelen asi před dvěma měsíci, a má toho plné zuby. No, to dokážu pochopit -- ne že by řízení akce nezvládal, to je pro něj samozřejmě hračka, ale umím si představit pocity člověka, který o sobě ví, že je největší eso u speciálních jednotek, a oni ho najednou pošlou vozit jedy po vlastní zemi. Čím dál je to ale zajímavější. Kariéra plukovníka prý je v poslední době velmi vachrlatá. Prý místo toho, aby jako pořádný voják držel hubu a dělal to, co mu přikážou, se trochu moc ptal proč by to měl vlastně dělat.
Je vidět, že plukovník po delší době poprvé není v táboře a zbytek velení tábora si to užívá, trochu se fláká a hlavně plukovníka drbe až uši zaléhají. Do prvního průseru se prý dostal v Afghánistánu, kde trval na tom, aby Sověti z té země vypadli (ale to se podívejme?). Pak už to s ním šlo od deseti k pěti; dokonce ho prý na pár let zavřeli -- nikdo neví přesně za co -- a teď tedy skončil u zajišťování dodávek drog. Dneska jel zase na velitelství, a prý ho rozhodně nezvali proto, aby ho povýšili.
No, slyšel jsem dost, a mám tady ještě pár důležitých věcí na práci. Nejdřív samozřejmě zaběhnu do baráku se zajatci. Zámek nestojí ani za hovor, takže během chviličky jsem vevnitř. Když mě ta mládež vidí, projeví sice nemalé překvapení, ale naštěstí udrží pusu zavřenou; takže jim řeknu ať si namasírují lejtka a připraví se na menší procházku, že pro ně za chvilku přijdu. A vypadnu dřív, než se stihnou začít ptát že co proč a jak to.
Nezapomněl jsem totiž na vojáčka na vyhlídce. Jestli chci se svými milými turisty z tábora vypadnout aniž by si někdo něčeho všiml, musím ho na nějaký čas uložit k ledu. Jelikož už ale jsem v táboře, není to žádný problém -- jako každý slušný člověk prostě vyběhnu po žebříku, a než se mládenec nahoře stačí vzpamatovat, tak mu ucpu pusu a ukážu mu kudlu dost zblízka na to, aby si mohl spočítat že kdybych ji do něj na jedné straně zapíchl, tak by si na druhé mohl pohodlně na špičku pověsit čepici, a že by mu to nejspíš nedělalo dobře na žaludek. Pak mu nastíním následující program: nejsem totiž žádný diverzant, ale děda Mráz, který mu přinesl dárek. Načež vytáhnu z kapsy tu vodku a doporučím mu, že by ji měl vypít na moje zdraví, a to nejlépe hned a na ex. Chlapec je z toho tak perplex, že ani neodmlouvá a jen polyká andělíčky. Když má v sobě skoro všechno, tak mu střihnu jednu za ucho, jen takový přátelský štulec, co by ho na deset minut uspal -- na dalších pár hodin ho už spolehlivě uspí alkohol. A aby ti, kdo ho najdou, neměli nějaké pochybnosti co se tu dělo, tak prázdnou flašku položím vedle něj, rozflákám infradalekohled -- při troše štěstí by nemuseli mít rezervní -- a pádím zase dolů a k turistům.
Posbírám je a právě se chystáme definitivně vypadnout, když se otevřou dveře toho baráku u kterého jsem předtím poslouchal, a máme možnost zase slyšet knírkův milý telecí hlas. Bohužel, tentokrát neříká vůbec nic co by nás mohlo potěšit -- posílá totiž někoho aby došel k zajatcům a přivedl mu 'tu blondýnku'. Ještě je slyšet jak ten dotyčný váhavě poznamená, že plukovník přece říkal, že s výslechem se má počkat až na něj, a knírek se zachechtá a ubezpečí ho, že on s ní má naprosto jiné úmysly než výslech. 'Ta blondýnka' je ta Slovenka se kterou jsem ještě ve vlaku flirtoval, to věřím, ty kanče, že se ti zalíbila. Jenže tentokrát ses měl raději ožrat, protože takhle se proflákne náš odchod o pěkných pár hodin dřív než aby se mi to líbilo.
Nedá se nic dělat -- na toho sexuálního vyslance si počkám u dveří, a než si uvědomí, že se něco děje, tak to má odbyté. Když ho opatrně ukládám do stínu v rohu boudy, tak si všimnu, že má na opasku pistoli a pár granátů. Pistoli samozřejmě zrekvíruju, a jeden z granátů odjistím a položím pod něj, tak aby se ozval jakmile s chlápkem někdo pohne -- doufám, že to bude sám knírek, kterému mimo jiné nemůžu zapomenout ty dva rozkouskované pohraničníky. Pak se konečně všichni sebereme a doběhneme k hlavní bráně. Ta je sice zamčená, ale momentálně není čas na jemné odbornické finesy, takže její petlici vypáčím nožem a už si to metelíme pryč. Turisté k lesu, kam jsem je poslal, já k elektrárně, kde zbývající granát nacpu mezi plechovou stěnu a generátor, a pak pádím za turisty. A zrovna ve chvilce, kdy zalézáme do prvních houštin, se z tábora ozve rána, která nás upozorní, že knírek se už asi šel podívat kde vázne jeho dodávka bílého masa.
V táboře se to samozřejmě začne všelijak hemžit, a netrvá dlouho a světlomet na věži začíná olizovat okolí -- neklamné znamení, že někdo už našel i mého milého opilce, z čehož radost nemám, a že nemají jiný infradalekohled, což mě naopak docela potěší. Mezitím samozřejmě také nelením, turisty popoženu nahoru po řece -- tomu mládenci, co mně tenkrát ve vlaku řekl, že jsem srábek, strčím pistoli, aby viděl že se na něj nezlobím -- a sám posílám šípy do baráku ve kterém je elektrárna. Tiše přitom doufám, že některý z nich zatřese stěnou natolik, aby uvolnil ten granát. Třetímu šípu se to podaří, a moje usilovná snaha je odměněna další petardou a tmou tmoucí v táboře.
Co jsem si tak hrál na Zeleného lučištníka, měl jsem dojem že se nakonec situace nevyvíjí až tak špatně. Sice jsem původně počítal s tím, že v táboře na moji návštěvu přijdou až někdy ráno, zatímco my budeme na půl cesty do Rumunska, ale i takhle to docela ujde: nemají světlo, nevědí co se děje a netuší kterým směrem mají útočníka. Než se proberou, máme celkem čas se zdekovat. Jenže v tu chvíli se ukázalo, že ve skutečnosti je daleko hůř.
Půlnoční honička
Jakmile vybouchla elektrárna, zaslechl jsem kousek od sebe překvapené vyheknutí. Ohlédnu se tam -- a nějakých dvacet yardů ode mě je dobrých deset chlápků, naštěstí se všichni ohlížejí co se děje v táboře, a nekoukají stranou po mně. Ale zase tak kór moc velké štěstí to není, protože všichni naprosto jasně pádí nahoru po vodě -- přesně tím směrem, kudy běželi moji turisti. A nejhorší z nejhoršího, silueta jejich vůdce s metrovými rameny ukazuje, že knírek se vůbec nevěnoval tichému žalu nad ztracenou příležitostí si zasouložit, a místo toho okamžitě sebral pár vojáčků a vyběhli směrem k Rumunsku.
Metrová ramena ale zahlédnu jen na nepatrný moment, protože zatímco ostatní zírají na rozvalenou elektrárnu a temný tábor, švihne sebou knírek okamžitě na zem. To mi připomene, že mám pořád v ruce luk, a že by vůbec neškodilo knírkovu předvídavost trochu podpořit věcnými důkazy -- tak sáhnu pro šípy a podaří se mi sundat čtyři ty pitomce, než se ostatní proberou a naskáčou do škarpy vedle knírka. To už ale musím sám zmizet, protože ten kníratý parchant si mě všiml a ukázal ostatním kam mají střílet. Odkutálím se o pár yardů vedle a pak se rozeběhnu malým obloukem, abych si tu partu nadešel ze strany; to se mi sice podaří, jenže když tam dorazím jsou tam jen ti čtyři mrtví. Což bohužel znamená, že ostatní uhání za mými turisty.
Nezdržuju se ani s posbíráním šípů, jen se rychle sehnu pro jednoho Kalašnikova a už pádím nahoru po cestě jak jen rychle můžu. Proběhnu asi tři ohyby cesty a zase slyším střelbu; ještě trochu přidám a za další zatáčkou zahlédnu jednoho vojáčka ležet nápadně tiše na zemi a další čtyři sypat kulky z Kalašnikovů do lesa před sebou. Při takovém všeobecném střeleckém cvičení samozřejmě nemůžu chybět, takže si nadhodím samopal a i když se mi po tom letu ještě třese ruka a nemůžu popadnout dech, podaří se mi zbavit se tří z nich dřív než zapadnou do roští.
Jestliže jsem se předtím nepřepočítal, pobíhají mi tedy po lese ještě dva -- jeden z vojáků a sám knírek. To je tedy pěkné rodeo. Navíc zezadu zaslechnu nějaký rámus; když se ohlédnu, vidím že sem od tábora jede nějaký auťák -- moc bych se divil kdyby nebyl plný vojáků -- a vzadu se dokonce zvedá jedna z helikoptér. No těbůh.
Z lesa zaslechnu výstřel, a není to ani moc daleko. To se ví, že tam hned letím; na kraji malé mýtinky se málem přerazím o nataženého vojáka -- vypadá jako že ten výstřel co jsem slyšel byl pro něj a neminul se cílem -- a na mýtině stojí všech šest turistů; díky bohu aspoň za to. Zařvu na ně že jsem to já, a hned je diriguju nahoru do lesa. Pak se na ně pořádně podívám a na celé kolo se rozchechtám: mládenec, kterému jsem předtím strčil do ruky pistoli, se krčí uprostřed skupinky a zbraň drží v ruce velmi profesionálním způsobem blonďatá Slovenka.
Hodím jim svého Kalašnikova a vrátím se ještě pár kroků pro samopal vojáčka na kraji mýtiny, abych jim poslal i ten. Najednou se mi ale zdá, že se na mě koukají nějak nepřívětivě; než si uvědomím že se koukají nepřívětivě za mě, tak už se mi o záda opře hlaveň. Samozřejmě, knírek. Slyším jak nečekaně dobrou ruštinou doporučuje ostatním aby zbraně naházeli na zem a odebrali se s ním do tábora, ale to už se otáčím a zároveň skáču dozadu.
Nikdo na světě nemá tak rychlé reflexy, aby dokázal vystřelit dřív než se člověk otočí kolem své osy. Nestihl to ani knírek; jeho výstřel odsvištěl neškodně někam do lesa a už jsme byli v sobě. Ještě se mi podařilo zařvat na turisty aby sakra okamžitě mazali nahoru do toho lesa, a už se musím soustředit na to co dělám. Zdá se, že knírek má nějaký zatraceně dobrý výcvik; navíc má sílu jako bejk a já mám plné ruce práce, abych neudělal ostudu instruktorům boje muže proti muži ve Fort Braggu a nenechal si rozbít ústa.
Chvilku se v tom roští převalujeme sem a tam, a pak se mi podaří vrazit knírkovi dvě pěkné do žaludku. Nezdá se, že by mu nějak zvlášť ublížily -- má v těch místech svaly o které jsem si málem zlomil zápěstí -- ale použil to jako záminku k tomu, aby mě pustil, malinko odskočil a zkusil mě kopnout do hlavy. Asi chodí na filmy o karate. V nich to sice vypadá hezky, ale v praxi nejsou kopy do takové výšky nejšikovnější -- skoro vždycky se jim dá dobře uhnout. Podařilo se mi to i tentokrát, a navíc jsem stihl chlápkovi podrazit tu druhou nohu, na které stál. Pochopitelně že jak se sype k zemi jdu za ním s velmi chvalitebným úmyslem mu přišlápnout krk; bohužel jsem to ale nestihl -- ten člověk se nějak podivně převalil a podkopl mi nohy, takže jsem šel dolů taky.
Zdviháme se oba asi tak najednou, ale jemu se přitom navíc nějak podařilo vytáhnout nůž. Netušil chudák, že mi právě tím dává ohromnou šanci -- základní pravidlo každého boje totiž zní 'Udělej právě to, co protivník nečeká'. Takže jsem vyslal rychlou modlitbičku k výrobcům svého maskáče a zachytil čepel jeho nože levým předloktím; zatímco se vzpamatovával z překvapení, že mohu něco takového udělat a zachovat si nezměněný počet končetin, dal jsem mu druhým loktem pod bradu takovou, že by normálnímu člověku urazila hlavu a tohohle nosorožce by měla aspoň přiomráčit.
Trochu opravdu zvláčněl, ale pořád napřahuje nůž k dalšímu bodnutí -- tentokrát mi míří na krk nechráněný maskáčem, takže mu to kupodivu zřejmě i po té šlupce dosud zatraceně dobře myslí. Pro změnu jsem mu ruku zachytil pravým předloktím, přetočím se kolem vlastní osy a přehazuju si ho přes rameno; při dopadu ho ještě podržím tak, aby si tu zatracenou pazouru přerazil a jako vrcholný bod zmíněné letecké produkce se mi podaří ho nakormidlovat palicí na nějaký kořen.
Předpokládal jsem, že by mu to už mělo stačit, takže za ním už nejdu abych ho dorazil, a místo toho se otáčím abych vyrazil do háje za svými turisty. Koutkem oka ale vidím, že ten parchant se dokázal převalit k tomu Kalašnikovu, pro který jsem předtím šel, a už ho zdvihá levou rukou. Než jsem se vůbec dokázal rozhoupat k tomu, abych se po něm aspoň pokusil skočit, šlehne z lesa výstřel a knírek najednou vypadá jako by měl tři oči. Pak se už jen tichounce položí do mechu. Já ještě pořád stojím jako solný sloup, když z křoví vykoukne blondýnka s pistolí v ruce a konverzačním tónem se ptá kde jako celou dobu -- dohromady to nebyly ani dvě minuty -- vězím. Tedy pánové, tohle je sakra ženská! Takže tentokrát toho Kalašnikova zvednu doopravdy a pak už spolu pádíme nahoru za ostatními.
Doháníme je kousek od pásma skalek. Vyškrábeme se na ně, a jsme v mlází na okraji další mýtiny. Na volné prostranství se nám nijak zvlášť nechce, takže se zarazíme a konečně máme čas si všimnout, že to auto s vojáky je už u lesa a právě zastavuje. Helikoptéra se taky nijak nezdržela -- je nějakých šedesát yardů odsud. Ještě pořád to nevypadá nijak růžově, ale ani úplně beznadějně. Ti vojáci v autě o nás nevědí, a pokud budeme našlapovat hezky potichoučku, mohli bychom se jim vyhnout. Helikoptéra je nebezpečnější, ale tam ve mně naději vzbuzuje fakt, že je to letitá Mi-8 bez filtrů před turbínami. Tahle zastaralá potvora totiž nemá turbíny vůbec nijak chráněné před cizími předměty; představa co by v takové turbíně asi natropil můj titanový šíp mě docela hřeje u srdce. Takže momentálně čekám, až se helikoptéra trochu víc přiblíží; pak se ji pokusím sundat a jestli to přežijeme, tak se potom zkusíme proplížit do Rumunska.
Překvapení na překvapení
Helikoptéra najednou zpomalila, trochu se naklonila, a od jejího břicha vyšlehly dva plamenné jazyky -- rakety. Dřív než jsme se stačili pořádně polekat, bylo vidět, co rakety zasáhly: automobil s vojáky. Tři nebo čtyři vojáci se zvedli a pokusili se někam utíkat; samozřejmě že marně. Pilot helikoptéry je měl jako na dlani, a i hodně stará Mi-8 je vybavená velmi přesným kulometem ráže 12.7 milimetrů.
Všichni stojíme a koukáme se na to nečekané divadlo jako bez života. Teprve po chvíli se probírám a řvu na ostatní ať zalezou někam do mlází -- a sám jim pochopitelně jdu příkladem. Mezitím se ale helikoptéra otočila, jako by se chtěla vrátit do tábora. Ale nevrátila se tam.
Kousek od tábora se stroj zastavil a znovu se ozvaly jeho raketomety. Několikrát. Přeoraly celý -- teď už jen bývalý -- tábor, zapálily sklad paliva, vyhodily do vzduchu munici. Ze zbývajících automobilů a z druhé helikoptéry udělaly jen ohořelé vraky. Nezdálo se, že by to mohl někdo přežít; přesto ještě dobrou minutu helikoptéra létala nad spáleništěm a její kulomety jej prosívaly křížem krážem. Pak se helikoptéra vrátila zase k nám, snesla se na mýtinu vedle které jsme leželi a tam se zastavila.
Nejdříve z její kabiny vyletěl samopal. Pak pomalu vystoupil pilot. Na druhou stranu. Ukázal prázdné ruce a prázdné pouzdro na pistoli, popošel asi o deset yardů k nám a pak se -- pořád ve světle reflektorů helikoptéry -- pomaličku posadil.
Plukovník Tolstoj má pořád postavu a pohyby trénovaného atleta, světlé vlasy, modré oči a hladce oholenou tvář. Zblízka v té tváři je ale vidět obrovskou únavu, spíš duševní než tělesnou. Rozhlédne se po úseku mlází, ve kterém se povalujeme a míříme na něj vším, co může střílet -- vidět nás rozhodně nemůže, ale vypadá to, jako by přesto věděl na palec přesně kde jsme -- a začíná mluvit. Velmi obstojnou češtinou.
"Pro začátek bych se snad měl pokusit alespoň trochu získat vaši důvěru. Víte, tenhle stroj je moje vlastní helikoptéra z Afghánistánu. Je to starý krám, ale má docela slušné vybavení. Například infrasystém pro vyhledávání nepřátel. Takže vím že tady jste; vím i to, že jeden z vás je trochu stranou" -- podíval se na mě -- "a ostatní leží ve skupince támhle.
Kdybych se vás býval chtěl zbavit, stačily by mi na to dvě rakety. Takže nemám důvod si na vás vymýšlet složité -- a pro mě samotného riskantní -- léčky. Prostě jsem vám přišel nabídnout, že vás odsud odvezu. Při cestě, protože sám chci odtud pryč.
Kdysi -- ještě jako malý pionýr -- jsem se rozhodl bojovat proti všemu špatnému, co je na světě. Mnoho kluků se asi rozhodovalo podobně; já ale svému přání opravdu dostál -- nebo jsem se o to aspoň snažil. Vstoupil jsem do armády, do speciálních jednotek, a udělal jsem všechno proto, abych byl nejlepší. Byl jsem nejlepší. Tenkrát jsem jim bezvýhradně věřil, že to, proti čemu mě posílají, je doopravdy to pravé zlo.
Skoro celý život jsem strávil zčásti ve výcvikovém středisku, zčásti na nejrůznějších bojištích. Až po Vietnamu se to změnilo. Tenkrát se mi podařilo úspěšně zajistit několik opravdu obtížných akcí; povýšili mě na plukovníka a navíc mě za odměnu poslali na delší dovolenou domů. Za odměnu!
To, co jsem doma viděl, mě zděsilo. Teror, jehož jsem byl svědkem -- a někdy i vykonavatelem -- ve Vietnamu, v Koreji, v zemích, kde probíhala válka, jsem chápal jako nutné zlo, potřebné k vyhlazení všech opravdu špatných lidí. Proč ale u nás, kde -- podle toho, co mě učili -- jsme ty špatné vyhladili před půl stoletím? Proč v zemi, která měla být vzorem a cílem pro ten štastný život, který jsme se snažili svými zbraněmi vynutit všude, kde jsme bojovali?
Naštěstí -- nebo snad bohužel, kdo ví -- moje dovolená brzy skončila, a já se vrátil na bojiště. Ještě pořád jsem věřil, pořád jsem doufal, že jsem doma něco důležitého přehlédl -- vzpomínky ale zůstaly.
Tak uběhlo pár let a pak přišel Afghánistán. Vše probíhalo stejně jako ve Vietnamu -- bojovali jsme s partyzány, s těmi špatnými. Vedli je přece Američané, aby Afghánistán získali pro sebe, a my jej bránili -- tak nás to alespoň učili. Moji jednotku nasazovali všude, kde se vyskytly vážné problémy, a vždycky jsme je vyřešili. Američané tentokrát prý byli chytřejší než ve Vietnamu, nešli sami s kůží na trh, jen z dálky řídili partyzány.
Pak jsem poprvé prohrál. Měli jsme zničit velkou a dobře organizovanou partyzánskou skupinu, která prý rozbila řadu našich jednotek a dokonce prý zajala a zavraždila velitele, který tam byl přede mnou. Neměl jsem sice k dispozici celou svou jednotku, ale to nevadilo -- až dosud to nikdy nebylo zapotřebí. Vzal jsem si na povel místní vojáky a na partyzány jsem udeřil; bránili se daleko lépe, než jsem dosud zažil. Pak se stalo něco naprosto neuvěřitelného: od skupiny se odštěpil menší oddíl, a vrhl se na moje jednotky. Bojoval tak, že se mi už vůbec nepodařilo převzít iniciativu, a nakonec jsem musel i se svým štábem docela prostě utéct.
Bylo to jasné: Američané konečně vstoupili do boje sami. Dobře jsem si pamatoval, co dokáží jejich speciální jednotky -- jsou nejméně tak dobré, jako naše; museli to být oni. Chtěl jsem, aby to moji nadřízení vzali na vědomí, ale nepodařilo se mi to. Nakonec mě přesvědčili, že tam opravdu Američané nebyli a nejsou -- musel jsem uvěřit lidem, o kterých jsem věděl, že by byli schopni i podvodu jen kdyby se jim podařilo prokázat, že Američané bojují na straně Afghánců; a právě tito lidé mi říkali, že bohužel opravdu neexistuje sebemenší důkaz.
Když jsem se ale tak kategorickým způsobem dozvěděl, že Američané v Afghánistánu docela určitě nebyli a nejsou, začalo mi to vrtat hlavou -- jak potom ksakru tak jistě víme že je to jejich válka? A potom jsem si uvědomil další věc: ve Vietnamu i v Koreji byla kromě zlých partyzánů i spousta dobrých lidí, kteří bojovali na naší straně. V Afghánistánu však byli všichni proti nám, naprosto všichni. Říkal jsem si -- proboha, co když přece jen zničíme všechny špatné lidi a přineseme dobro; k čemu pak bude dobro v prázdné zemi?
Potom přišla další věc. Požádal jsem o rozšíření své jednotky; považoval jsem za samozřejmé, že partyzáni, kterým se podařilo nade mnou zvítězit, nás budou znepokojovat ještě daleko hůře než dosud. Nikoho jsem ale nedostal, a GRU mě ujistilo, že ta skupina už je pryč. Kde pryč? V jiné části Afghánistánu? Pak bych tam snad měl rychle jít -- jestliže se jim podařilo jednou zvítězit nade mnou, zvítězí kdykoli nad kterýmkoli jiným z našich velitelů, to jsem věděl jistě. Nikde se však neobjevili. Zdálo se mi to podivné; jako nejlepší velitel speciálních jednotek jsem si dokázal vynutit přístup k řadě informací, jinak dostupných jen GRU a KGB, a nakonec jsem s naprostou jistotou poznal, že jsem nebojoval s partyzánskou jednotkou, ale že jsem bil do skupiny žen a dětí, které se snažily utéci do Pákistánu.
Pak jsem si vyžádal na pár měsíců dovolenou. Ještě pořád jsem měl v armádě postavení, které mi dovolovalo snadno dosáhnout věcí pro většinu ostatních nemožných. Zastavil jsem se nejen doma, ale zajel jsem i do Vietnamu. Navštívil jsem Jižní i Severní Koreu, jednu jako důležitý státní host a druhou ingoknito. Projel jsem Evropu, jak náš, tak i americký sektor. Navštívil jsem dokonce i samy Spojené Státy.
Pak jsem se vrátil do Afghánistánu. Chtěl jsem říci svému velení, že je nutné z té země odejít, že tam nemáme co dělat. Také jsem jim chtěl říci, že se strašlivě mýlíme; že ten náš štastný život ve skutečnosti není štastný ani trochu, a že nemáme nejmenší právo jej vnucovat ostatním. Chtěl jsem jim říci i to, že ti zlí, proti kterým bojujeme, zlí nejsou -- alespoň většinou ne, a ne tolik jako mnozí z nás. Snad jsem si tenkrát myslel, že si toho všeho jen nevšimli, stejně jako já. že stačí když jim otevřu oči, a budou se mnou ve všem souhlasit.
Naštěstí jsem se stačil zmínit jen o té první věci -- že bychom měli odejít z Afghánistánu. Kdybych tenkrát řekl nahlas i to ostatní, nebyl bych tady. Pochopil jsem, že ostatní vojáci nebojují jako já, proti všemu špatnému a pro vše dobré. Většina našich lidí se rve pro sebe, a proti všem, kdo jim jakkoli stojí v cestě.
Nevěděl jsem v tu chvíli, co mám dělat. Nějakou dobu jsem se snažil najít ostatní lidi, kteří smýšlejí jako já; našel jsem je. Asi dva, z mnoha set vojáků. Pak nás všechny tři zavřeli; v té době už mě to ani nepřekvapilo.
Nedávno mě pustili; dozvěděli jsme se, že všechno je jinak. Sovětský svaz se prý rozpadá; kdysi by to byla ta nejhorší zpráva, jakou bych mohl dostat, dnes říkám 'konečně, díkybohu'. Poslali mě na 'ochranu důležitých transportů'; netrvalo dlouho a zjistil jsem, že se jedná o drogy. Šel jsem jim říct, že tohle dělat nebudu. Vysvětlili mi, že v naší zemi je bída a potřebujeme nutně peníze, a alespoň než se dostaneme z nejhoršího nesmíme se ošklíbat nad jakýmkoli způsobem jak peníze získat.
Naučil jsem se už nevěřit tomu, co mi říkají. Sice už nejsem formálně velitel speciálních jednotek, ale ještě pořád mám hodně starých známých a sám ještě pořád ledacos dokážu. Netrvalo mi o moc déle než měsíc, než jsem bezpečně ověřil, že všechny peníze skončí u mých velitelů, kteří celý ten obchod organizují, a v zemi je bída pořád stejná.
Včera jsem jim jel říci že buď s tím skončí sami, nebo se postarám o to, aby je zarazil někdo jiný. Pokusili se mě zabít, ale zapomněli na výcvik, který mi před lety sami dali. To byla poslední kapka; vzpomněl jsem si na Vietnam, na Koreu i na Afghánistán, vzpomněl jsem si na to, co jsem viděl v Moskvě i co jsem zažil na Sibiři. Odjížděl jsem z tábora, který vypadal podobně, jako támhleto", ukázal na spáleniště na mýtině. "Ostatní jste viděli.
Teď bych se rád pokusil aspoň trochu napravit tu škodu kterou jsem nadělal když jsem se snažil světu přinést štěstí" při tom slově se hořce usměje, "ještě ledacos dokážu. Ale jestli mi nevěříte, nemusí to být -- mohu tady zůstat. I tady bych měl dost věcí na práci". Při posledních slovech se jeho úsměv trochu změní, stane se tvrdým a nemilosrdným.
Zatímco plukovník povídal, rozmyslel jsem si co a jak. Potichu jsem rozestavil tři z turistů s Kalašnikovy do tří stran, aby v kterémkoli okamžiku měli nejméně dva z nich volnou palebnou čáru, a teď pomalu vyrážím k němu, beze zbraně. Asi o šest yardů pozadu mě zajišťuje blondýnka s pistolí.
Dojdu k plukovníkovi a rusky se ho zeptám, nebude-li mu vadit když ho prošacuju. Ušklíbne se a odpoví že samozřejmě ne. Pak sáhne do kapsy, a velice pomalu -- protože je mu jasné, že když jdu k němu, má ho pár lidí z lesa na mušce -- z ní vytáhne moje rádio:
"Můžete se spojit se svým velením, chcete-li. Tuhle hračku mi přinesl plukovník Turkin; jsem si zatraceně jistý, že byste s sebou po horách netahal obyčejný tranzistorák, i když musím přiznat, že jsem uvnitř nic zajímavého nenalezl; naše podobné přístroje jsou daleko -- řekněme -- průhlednější."
Hm. Plukovník Turkin? Povytáhnu obočí:
"Ten s knírkem? To nebyl Rumun?"
"Nebyl" -- znovu se ušklíbne -- "říkal jsem si, že jste-li vy tady, bude lepší o něm mluvit v minulém čase. Měl na mě dohlížet, já nebyl dost spolehlivý. Měl stejně dobrý výcvik jako já, ale neměl můj talent -- proto se snažili si mě udržet a nepředali mu to sakumprásk celé. Ostatně, já sám si měl myslet, že to je nějaký rumunský major Perescu -- ale takový vůl, za jakého mě měli, přece jenom nejsem".
Pak ho opravdu prohledám, abychom to nezamluvili -- samozřejmě není takový blázen, aby u sebe měl nějakou zbraň -- seberu rádio, řeknu mu, aby ještě chvíli posečkal a zase zalezu do lesa.
Tam rychle zkontroluju rádio -- je nepoškozené a beze změny, leda by měli opravdu neskutečně dobré profesionály -- a pak se opravdu spojím se šéfem. Abych měl úplnou jistotu, tak tentokrát zprávu šifruju ručně, zatímco obvykle se o to samozřejmě rádio stará automaticky.
Šéf se nemusí dlouho rozmýšlet, vzkazuje abych vzal sebou toho Rusáka i ty turisty -- jestli budou ochotní jít, ale abych se je pokusil přesvědčit -- a všichni abychom přijechali do Států. že pro nás pošle speciál, jen abychom si řekli kam.
Pokud si dobře vzpomínám, mají Mi-8 akční rádius kolem čtyř set padesáti kilometrů -- s tím bychom se mohli dostat na Slovensko. Do Rumunska se mi nechce, tam už bylo dost atrakcí na několik roků dopředu. V Rusku bych taky zůstával nerad, protože by tady mohl někdo najít ty dva vypálené tábory a zkusit s tím něco dělat. Takže volám na louku kolik v tom má šťávy a kam si troufá doletět. Plukovník odpovídá, že má rezervní nádrž, a že můžu počítat s rádiem kolem sedmi set kilometrů. Pak se obrátím ještě na turisty; ti jsou toho názoru, že dovolená teprve začíná, v horách chtěli být tři týdny a proti výletu do Států, když jim ho někdo zaplatí, vůbec nic nemají. Takže zase volám šéfa a ten mi doporučí malé sportovní letiště kousek od slovenských hranic. Zapamatuju si souřadnice a čas a řeknu mu bye, a jdeme na věc.
Protože netoužíme po problémech se slovenskými strážci hranic, letíme nadvakrát. První rundu pilotuje Tolstoj, já sedím na místě druhého pilota a turisté jsou vzadu tak, aby měli plukovníka na dostřel, ale aby on je neměl na dosah. Přistaneme těsně před hranicí, to už svítá.
Rychle odmontujeme z vrtulníku veškerou výzbroj, a než zahodíme i osobní zbraně, vytáhnu z kapsy pár ocelových pout a s omluvným úsměvem připnu plukovníka k jedné vzpěře, odkud na nás ani na řízení nedosáhne kdyby se rozkrájel. Trochu špatnou náladu mi zaplaší tím, že mě ubezpečí, že on na mém místě by pravděpodobně nejednal jinak -- leda by se možná snažil takového hosta převážet v bezvědomí.
Ušklíbnu se na něj, naskáčeme do mašiny a já si sedám za řízení. Nějakou chvilku si na to zvykám -- Rusové jsou totiž pěkní avaři, jejich rotory se točí opačným směrem než rotory zbytku světa (kromě Francouzů). Kdo někdy pilotoval helikoptéru pochopí, že přepnout si všechny automatické reflexy zleva doprava není žádná legrace. No, a pak už přeskáču pár stop nad špičkami stromů hranici. Radši bych se potopil trochu mezi stromy, ale s touhle mašinou si to netroufnu -- stejně si nás ale nikdo nevšiml.
Posadíme se kousek od jezírka, které je dost blízko k našemu letišti a přitom vypadá rozumně hluboké. Tam vysadím plukovníka a turisty, a pak přeletím doprostřed jezírka a pěkně opatrně se posadím přímo doprostředka. Když mi začínají první vlnky šplouchat otevřenými dveřmi do kabiny tak vyskočím a hezky svižně plavu ke dnu, pak obloučkem vyplavu ven. Jinde by asi stačilo ten krám zatáhnout někam do lesa, ale Československo je hrozně hustě zabydlená země -- tam by nám hrozilo, že náš vrtulník najde někdo ještě dřív, než odletíme do Států.
Pak se utáboříme malý kousek od letiště a všelijak se povalujeme a klábosíme. Druhá Slovenka skočí do nejbližší vesnice nakoupit něco k jídlu, takže hladem netrpíme. Plukovník je docela příjemný společník; trochu se věnuju jemu, a trochu své oblíbené blondýnce. Den docela mile a líně ubíhá, a v noci se ozve bzučení motoru a zaroluje k nám docela obyčejná soukromá Cessna. Jejího pilota ovšem znám, je to Rick Walther; šklebí se na mě a říká, že sice jsem udělal pěkný kousek práce, ale na nepravém místě, a že mě šéf pěkně sjezdí že nenesu ty listiny, a že mi přece říkal koho se mám držet a nepustit.
To se ví že mi dojde, že je to nějaká habaďůra, kterou šéf vymyslel, aby se neproflákla existence úřadu, takže povídám že sice je to fakt, ale že jsem v tom ty lidičky přece nemohl nechat, i když jsem viděl že to znamená, že mi Dlouhý John Pašerák upláchne. Rick to nechá bez komentáře, ale později mi navrhne, abych si zkusil vymýšlet méně melodramatická jména. To už ale dávno letíme přes celé Československo do Německa na nejbližší základnu NATO, kde konečně přesedneme do pořádné mašiny, která nás na jeden zátah doveze domů. Rick si vezme na starost plukovníka, takže já se můžu věnovat Daně -- hádejte třikrát kdo to je -- a hezky se po cestě sbližujeme.
Epilog
Doma si šéf vzal ty turisty na pohovor a krásně jim propral hlavy. Přesvědčil je, že jsme soukromá detektivní kancelář jménem tuším Oko Hermovo (rád bych věděl kam na ty nápady chodí), která jde po jednom zloději velmi důležitých listin. Jelikož jsme ho zatím nechytli -- tady jim dal jasně na vědomí, že za to vlastně můžou oni -- je nesmírně důležité, aby celá akce zůstala v naprosté a úplné tajnosti. Pak jim dal letenky ze Států do Prahy a propustil je víceméně v milosti.
Plukovníka Tolstého si šéf pořádně proklepal -- trvalo mu to asi půl roku -- a pak si ho nechal jako poradce bez výkonné moci. Od té doby nám už několikrát plukovník prokázal neocenitelné služby, a šéf si ho nemůže vynachválit. Kdykoli však něco takového nadhodí před ním, plukovník strašlivě zesmutní; někdy poznamená, že už nikdy nestačí napravit všechno svinstvo, které stačil napáchat. Když jsem mu jednou vyprávěl, jak to vlastně bylo tenkrát v Afghánistánu a o Peteym, nechtěl mi nejdřív vůbec věřit. Pak dlouho mlčel a mně bylo jasné, o čem asi přemýšlí. Tak jsme se šli opít -- nic jiného se nedalo dělat.
Mně šéf samozřejmě vynadal asi za třicet sedm věcí, které jsem udělal špatně a jen zatracená klika mě zachránila před tím, abych si to odskákal a ti turisti se mnou. Taky mě pochopitelně pěkně sjezdil za Dlouhého Johna Pašeráka. Pak se ušklíbl a řekl, že zbytek dovolené si budu moct vybrat někdy později, protože teď pro mě má důležitý úkol. A jestli prý mám nějaké námitky, přičemž se zatvářil přesně takovým způsobem abych si vzpomněl na velmi feudální smlouvu která mě k úřadu váže a podle které žádné námitky v úvahu nepřipadají. Na což se dalo odpovědět jediným způsobem -- totiž "žádné, pane".
Pak se šéf rozchechtal a řekl, že jsem zapomněl srazit kufry, ale protentokrát že to přehlídne. A k mému úkolu: všechny turisty prý snadno přesvědčil že mají být zticha a poslal je domů, ale že si myslí, že tu blond Slovenku by měl ještě někdo trochu zpracovat. Tak že prý ji ukecal aby si udělala na naše útraty pár týdnů dovolené ve Státech, a já že mám bojový úkol dělat jí přitom gardepána. Ale do toho vám už vlastně nic není.