Multimedia, počítače a my: nefundovaná futuristika
Pojem 'multimedia' sám o sobě neznamená nic jiného, než propojení různých výrazových prostředků dohromady. Nihil novi sub sole -- vždyť všichni dávno čteme noviny a časopisy, které nabízejí kombinaci textu a obrázků; všichni dávno sledujeme televizi, která spojuje obraz (dokonce pohyblivý) se zvukem a textem (teletext, ale i reklamy apod.). Multimedia v nejrůznějších podobách tak už dávno našla cestu do našich domovů; jen jsme jim tak snad neříkali. Teď nám na dveře klepou počítače: mnozí je již doma mají, jiní se jim vyhýbají jako čert kříži; počítače se ale dovedně převlékají, aby k nám vnikly v přestrojení za běžnou domácí elektroniku -- za televizi, za CD přehrávač, za telefon.
V několika následujících odstavcích se proto pokusíme ukázat, na co se v nejbližší době mohou optimisté těšit -- a čeho se v nejbližší době mohou pesimisté obávat.
Zábava, ale i poučení
Panem et circenses, říkalo se již ve starém Římě. Zčásti to platí dodnes; navíc však v tomto složitém a uspěchaném světě potřebujeme kromě chleba také -- informace. V kolik jede autobus do Brna? Ve kterém kině jde právě Titanic? Co to proboha je "armilární sféra"? Kudy se jede do Klenčí, a kde jsou po cestě objížďky?
Zatímco chléb náš vezdejší si musíme v potu tváře dobývat i nadále sami, o zábavu i o informace se nám "mašinky" budou schopny starat čím dál tím lépe. Řada lidí již dnes využívá teletext; mnozí se dívají na filmy v TV nebo z videopřehrávače. Budoucí systémy navíc přinesou interaktivitu: namísto výběru z předem daného programu budeme moci se zařízením komunikovat. Místo listování v teletextu se přímo zeptáme na informaci, která nás zajímá; namísto zkoumání programu si přímo vyžádáme film, pořad či zpravodajství, na které se chceme podívat. A kdoví, zanedlouho třeba namísto nadávání na hloupý film budeme moci sami do děje zasahovat (koneckonců, ani to není žádná novinka: kolik čtenářů ještě pamatuje kinoautomat?).
Snad jediné, co v nejbližších letech konkurenci chytrých mašinek nepocítí, je stará dobrá kniha. Zatímco aktuálnost a výběr zpráv prostřednictvím budoucích potomků dnešního teletextu značně omezí roli novin, zatímco možnost sledovat libovolný film v pohodlí a ve špičkové kvalitě dá zabrat biografům -- a patrně, byť zdaleka ne do té míry, také divadlům, číst si svého starého dobrého Čapka z obrazovky hned tak nebudeme. Ne že by to nešlo vůbec; jde spíš o to, že proti knize by to žádné výhody nepřineslo.
Komunikace poprvé: WWW a WebTV
Samozřejmě, že řada služeb, zmíněných v minulém odstavci, se neobejde bez komunikace: musíme mít k dispozici nějaký způsob, jak se zeptat ČTK na zprávu, které nás zajímá, nebo jak si od Warnerů vyžádat film, na který se těšíme. Na to je ideální kabelová televize; tam, kde není k dispozici, je možné spojit dohromady klasickou televizi a telefon.
Ono do jisté míry k něčemu podobnému dávno došlo. Počítače mají obrazovky daleko lepší, než televizní; a s telefony se spojily také již dávno. Díky tomu -- a díky 
technologii NeXT -- mohl Tim Berners-Lee před necelými deseti lety v CERN položit základy pro WWW. O co se jedná? WWW, čili World Wide Web, je celosvětová síť navzájem propojených stránek, obsahujících nejrůznější údaje: nalezneme zde i ten program televize nebo jízdní řády, jsou tu k dispozici obsahy většiny významnějších novin a časopisů -- a některé existují jen zde, vůbec se netisknou na papír, a mnoho dalšího.
To vše je dnes k dispozici uživatelům počítačů. Těch je, to se ví, nemálo; přesto pořád většina lidí má smůlu: kdo by si chtěl kupovat počítač a učit se s ním zacházet, pokud to není jeho práce či hobby? Proto se dnes počítač začíná ukrývat do televize, aby tyto služby nabídl i obyčejným divákům: uvidíte-li jednoho dne v obchodě televizi, která bude mít divně mnoho ovladačů, a bude se jmenovat WebTV, rozhodně uvažujte o koupi. Kromě sledování Neváhej a toč vám totiž takové zařízení nabídne mnohem, mnohem více; podívejte se třeba hned na příští odstavec...
Komunikace podruhé: služby, služby, služby...
Nejdříve systém WWW používali vědci a počítačoví nadšenci k tomu, aby si navzájem předávali informace. Brzy si jej ale všimly nejrůznější firmy: neexistuje nic lepšího pro inzerci a pro nabídku služeb! Inzerát v novinách, šot v televizi nebo billboard u dálnice jistě mohou informovat o podniku a jeho výrobku, ale jen WWW dokáže zkombinovat všechny služby: podíváme se na vůz, přečteme si recenze, které naň vyšly v několika specializovaných časopisech, necháme si zobrazit, jak bude auto vypadat v naší oblíbené hráškově zelené barvě, prohlédneme si palubní desku, poslechneme si zvuk motoru, zjistíme aktuální cenu vozu se všemi doplňky, které bychom rádi koupili, a rovnou si domluvíme zkušební jízdu...
Takových služeb jsou stovky a tisíce. Můžeme tak z domova, z oblíbeného křesla nakupovat knihy nebo videokazety nebo kompaktní disky -- poslechneme si hudbu, podíváme se na pár úseků filmu, přečteme si recenze, vyplníme objednávku a zboží nám přijde až domů; u nás zatím většinou na dobírku, v civilizovaných zemích jen při objednávce zadáme číslo kreditní karty. Rezervace míst v hotelích nebo letenek, koupě a prodej nemovitostí, cokoli, k čemu stačí slovo a obraz. Snad jen pedikůry se hnedtak nedočkáme -- ale budeme se na ni moci objednat. Kdy? Jakmile se WebTV stane běžnou součástí domácnosti místo dnešní klasické televize.
Komunikace potřetí: telefony, faxy... a co dál?
Samozřejmě, že telefon -- který se vlastně dodnes od časů Grahama Bella nijak zásadně nezměnil -- nezůstane stranou. Nemyslím ani, že by jej čekala nějaká zásadní změna právě teď; pochybuji například, že by se rozrostl o videofonii, ačkoli žádné technické překážky by tomu nebránily.
Můžeme se ale těšit na sadu služeb, které komunikaci mezi lidmi usnadní, a které trochu rozšíří naše možnosti. Jestliže WebTV bude beztak propojena s telefonem, není důvod, aby neobsahovala inteligentní telefonní záznamník -- takový, který kromě vzkazů dokáže přijmout a zobrazit také fax, který umožní vzkazy probírat jeden po druhém a selektivně mazat, který umožní rovnou určit, pro kterého člena rodiny je vkaz určen. K dispozici budou určitě i konference: chceme-li se s třemi kamarády domluvit na výletě, budeme si moci zavolat "všichni dohromady": telefonní systém propojí všechny naše čtyři přístroje, takže se uslyšíme všichni navzájem. Také nebude žádný problém rozeslat jeden vzkaz nebo fax najednou několika známým...
WebTV, jako centrum domácího systému, bude postupem času také čím dál tím víc schopna spolupráce s ostatními domácími zařízeními. Budeme moci zavolat kdykoli domů "vracím se, zatop!" -- nemusí být doma manželka; stačí WebTV, propojená s termostatem. Zjistíme-li třeba v práci, že za chvilku budou v televizi dávat film, který si docela určitě chceme nahrát, opět bude možné zavolat domů a vše zařídit; i kdyby doma manželka byla, WebTV propojená s videorekordérem to zajistí spolehlivěji. A naopak, nebude zásadní problém, aby nám třeba lednička zavolala o víkendu na chalupu, že došlo k nějakému problému a mrazák nemrazí...
Co můžeme mít už dnes
Zní to všechno pěkně, říkáte si asi, ale kdoví, kdy a zda vůbec se toho dožijeme... Kdepak! Naprostá většina služeb, o kterých píšu, je k dispozici už dnes -- vlastně spíš už několik let. Nákupy, rezervace, informace nabízí WWW každému, kdo má počítač (a další potřebné vybavení). Chytré záznamníky a faxy, o kterých se zmiňuji v minulém odstavci, jsou k mání; moderní telefonní sítě -- u nás tedy bohužel jen ta mobilní -- dávno zajišťují řadu nejrůznějších služeb včetně konferencí. Systémy automatizace domácnosti jsou již také dávno na trhu, a ačkoli mrazák v nich obvykle netelefonuje, je naprosto běžné, že to umí bezpečnostní zařízení; to zavolá na dané číslo když přijdou zloději.
Všechno má své ale: služby jsou k dispozici, ALE přijdou zatím poměrně draho. Může je využít kdokoli, ALE pro řadu z nich -- zrovna třeba pro využití WWW prostřednictvím počítače -- musí mít určitou technickou erudici, rozhodně je to zatím daleko složitější, než naprogramovat video -- a kolik lidí s tím má problémy? Navíc jsou dosud jednotlivé služby špatně integrovány dohromady: sleduji-li dejme tomu film na videu a někdo mi volá, měl by videorekordér ve chvíli, kdy zvednu telefon, automaticky zařadit pausu...
Čeho se patrně brzy dočkáme
Nic zásadně nového se patrně v nejbližší době neobjeví. Zato budou postupně mizet problémy, zmíněné v minulém odstavci: služby a přístup k nim se budou zlevňovat; WebTV bude mít tak jednoduché ovládání, že si s ní snadno poradí i vaše babička; většina zařízení domácí elektroniky si bude navzájem rozumět.
Díky tomu se všechny služby dostanou téměř ke komukoli, kdo o ně bude mít zájem. Tak vznikne začarovaný kruh: mnohem více potenciálních zákazníků přiláká mnohem více firem, které budou poskytovat nejrůznější služby, konkurecne je navíc přinutí snižovat ceny; větší nabídka levnějších služeb zase přiláká více zákazníků... ad inifinitum.
Něco pro pesimisty
Jistě to zní všechno moc hezky, ale "Timeo Danaos", pravil jeden moudrý muž. Zkusme se tedy na závěr ještě v rychlosti, než se z moře připlazí hadi, podívat na problémy, které nová technologie může přinést.
Prvním problémem bude kapacita přenosových linek. Existující systém WWW již několik let bojuje se zahlcením kanálů, po kterých jsou informace předávány; má-li se zmnohonásobit počet jeho uživatelů, bude nutné s tím opravdu něco zásadního provést. Snad až Motorola dokončí svůj projekt komunikačních družic, bude to lepší; zatím se ale určitě můžeme "těšit" na to, že tu a tam budeme na požadovanou informaci čekat dlouho -- protože se k nám skrz přeplněné linky nebude moci dostat.
Další technicky podmíněné nebezpečí je určitá nespolehlivost takové sítě. Jistě, technologie, která se používá, je velmi spolehlivá a systémy jsou mnohonásobně zálohovány; přesto se tu a tam něco pokazit může. Hledat vlakové spojení ve WWW je mnohonásobně rychlější, pohodlnější a praktičtější, než sundat z poličky tlustou knihu "Jízdní řád" a hledat spojení 'ručně'. Na druhou stranu, jestliže systém Českých drah 'spadne' (tj. jeho informace nebudou přístupné) zrovna ve chvíli, kdy potřebujeme nutně zjistit jede-li nám vlak za půl hodiny nebo za hodinu, bude se nám po klasickém jízdním řádu po čertech stýskat.
Existuje i jiná skupina potenciálních problémů, podmíněná nikoli technologicky, ale psychologicky: zkrátka a dobře, WWW je relativně nebezpečný pro hlupáky. Násobí totiž možnosti pro nejrůznější hazardní hry, "letadla", dopisy typu "rozešli desetkrát, pošli desetikorunu na první adresu, připiš se na konec" a podobně. Nebezpečí má dvě úrovně: primo, hlupák, který na něco takového naletí, spláče nad výdělkem. Secundo, naletěvší hlupák si -- jsa hlupákem -- nikdy nestěžuje na vlastní hloupost, ale vždy na okolí; proto je nebezpečí, že jemu podobní budou prosazovat zákony, zásadně omezující možnosti WWW -- naneštěstí to není jen planý strašák, k podobným problémům již v řadě zemí došlo.
Další potenciální nebezpečí přinášejí pro změnu "chytráci": inteligentní, ale nezodpovědní prevíti. Mohu-li snadno rozeslat fax několika známým -- což je bezpochyby žádoucí -- může "chytrák" rozeslat stejně snadno svůj reklamní leták faxem tisícům a statisícům neznámých, ve víceméně opodstatněné naději, že nějaké malé procento z nich se stane jeho zákazníky. Pokud se takových "chytráků" najde víc, nezbyde nám čas na nic jiného, než probírat přijaté faxy... I tento problém již, bohužel, ve stávajících sítích existuje, a říká se mu "spamming". Podobně se mohou objevit "elektroničtí vandalové": mohu-li si telefonickým příkazem zapnout topení, abych se vrátil do vyhřátého bytu, může se najít inteligentní hlupák, který bude mít zvrácené potěšení z toho, že se mu podaří využít téže služby a připraví mi v obývacím pokoji saunu.
Na úplný konec bych se ale vrátil k optimismu: ubicumque dulce est, ibi et acidum invenies. Jistěže nová technologie -- nebo, přesněji řečeno, zpřístupnění stávající technologie každému -- přinese nějaké problémy; přinese ale mnohem více výhod. Neposlední z nich podle mého soudu bude to, že televize se stane interaktivním nástrojem, namísto prostředku pro pasivní sledování daného programu; osobně věřím, že nám to všem bude ku prospěchu.