Sony DCR-VX-700 -- jsem se stal snadnou obětí redakce, a -- v neporušené příčinné řadě -- také autorem tohoto článku, věnovaného digitálním foťákům obecně.
Digitální fotoaparáty
Pozor: články nemusí být aktuální a popisovat momentální stav produktu; podobně nemusí odpovídat cena! Produkty se samozřejmě časem vyvíjejí, a ceny také; máte-li proto zájem o dnešní podobu (která může být oproti zde uvedené recenzi třeba výrazně vylepšena) a cenu (která může být dnes o mnoho nižší), obraťte se, prosím, přímo na výrobce nebo prodejce.
Díky svému zájmu o digitální fotoaparáty -- viz můj článek o videokameře Sony DCR-VX-700 -- jsem se stal snadnou obětí redakce, a -- v neporušené příčinné řadě -- také autorem tohoto článku, věnovaného digitálním foťákům obecně.
1. O čem se tady vůbec bavíme...
Digitální fotoaparát se na první pohled nemusí vůbec lišit od fotoaparátu klasického. Rozdíl však je v použití -- a ve vnitřnostech. Nejprve si ukážeme, co vlastně digitální fotoaparát obsahuje.
Patrně každý dobře zná klasický foťák: má to nějaký objektiv -- u levných hraček obvykle lisovaný z plastu, u kvalitních přístrojů sesazený z precizně broušených skleněných čoček, často umožňující změnu ohniskové vzdálenosti (zoom, transfokátor). Součástí objektivu je clona a za ním je závěrka, která -- otevře-li se -- pustí světlo na film. Celé to je v krabici, která navíc obsahuje nějakou mechaniku pro transport filmu (dnes nejčastěji elektromotor), a u soudobých přístrojů obvykle také expozimetr, dálkoměr a blesk. Pak je tam ještě nějaká elektronika, která na základě údajů dálkoměru zaostřuje, na základě údajů expozimetru řídí čas závěrky a míru otevření clony (a blesk), a to je tak všechno.
Digitální fotoaparát má s klasickým většinu součástí společných: objektiv tam může být tentýž (ve skutečnosti bývá menší, za chvilku si vysvětlíme proč), na cloně se nic nemění, expozimetr, dálkoměr, blesk a řídící elektronika zůstávají víceméně beze změny. Namísto filmu (a transportního mechanismu) však je snímač CCD a nějaký paměťový systém pro uložení obrazových dat, a klasickou závěrku nepotřebujeme vůbec. Snímky jsou odebírány ze snímače CCD jako digitální data; ukládají se do paměti, a obvykle se předtím také zkomprimují. Digitální fotoaparát je většinou vybaven nějakým rozhraním, které umožňuje přehrát snímky z paměti do počítače; namísto toho (nebo navíc k tomu) může jako paměťové médium využívat standardní kartu PCMCIA (PC-card), jejíž obsah může počítač číst přímo. Řada digitálních foťáků má navíc displej, na kterém si můžeme prohlížet vyfotografované snímky; často pak také můžeme ty, se kterými nejsme spokojeni, smazat. S každým snímkem se obvykle ukládá datum a čas, některé přístroje jsou schopny ke snímku přihrát i zvukový komentář.
V zásadě existují dvě třídy digitálních fotoaparátů: profesionální přístroje, které nabízejí celkem kvalitní služby, a které stojí několik set tisíc korun, a přístroje amatérské, s cenou nejčastěji do tisíce dolarů. Ty druhé se na trhu objevují jak houby po dešti, a právě jimi se v tomto článku budeme převážně zabývat.
2. Výhody
Hned na první pohled má digitální fotoaparát proti klasickému spoustu výhod: nemusíme se starat o filmy, vyfotografované smínky máme ihned k dispozici, můžeme si je hned po vyfotografování prohlédnout a pokud se nepodařily, můžeme je ihned smazat; i bez scanneru dostaneme snímky snadno do počítače a tam je můžeme dále zpracovávat, retušovat, dělat výřezy, připravovat pásma a presentace... U řady přístrojů můžeme přihrát zvukový záznam, některé umožňují dokonce i nahrání krátkého videozáznamu -- to vše pak můžeme zpracovat na počítači, tvořivosti se meze nekladou. Navíc by digitální fotoaparát mohl být menší než klasický, a mohl by na stejné baterie vydržet delší dobu, protože v něm není žádný motor pro transport filmu...
3. A nevýhody
...jenže chyba lávky. digitální fotoaparáty jsou větší a těžší než odpovídající klasické, a na nejméně dvakrát tolik baterií vydrží směšně krátkou dobu. Hlavní příčinou prvního faktu jsou ty baterie; hlavním důvodem jejich strašlivé spotřeby jsou displeje. Nejsem odborník na LCD technologii, a proto neznám konkrétní příčinu; vím však, že dnešní barevné displeje pijí elektřinu jak velbloud vodu. Máme proto zatím na vybranou: buď displej nepoužívat (nebo zvolit aparát, který jej nemá), a tak se připravit o jednu z hlavních výhod digitálního fotoaparátu, nebo se smířit s výměnou baterií (v lepším případě čtyř tužkových, v horším několika velmi drahých lithiových) každých několik dní.
I ostatní výhody jsou do jisté míry sporné: je sice pravda, že se nemusíme starat o filmy; nemáme ale také možnost výběrem filmu ovlivnit citlivost nebo barevnou skladbu odpovídající dennímu nebo umělému světlu. Snímky máme sice ihned k dispozici, ale ve fotoaparátu, kde si je můžeme prohlížet na dvou -- nebo třípalcovém displeji; chceme-li je vidět lépe, musíme mít při ruce počítač; chceme-li je mít na papíře, potřebujeme barevnou tiskárnu. Navíc jsme se dosud nezmínili o kvalitě snímků -- v následujícím textu se jí budeme věnovat podrobněji, ale obecně je kvalita obrázků z digitálního aparátu mnohem, mnohem horší, než kvalita snímků z klasického filmu.
4. Objektiv
Základem kvality výsledné fotografie je samozřejmě objektiv. Objektivy digitálních přístrojů jsou obecně menší, než objektivy běžných kinofilmových fotoaparátů, protože CCD snímače jsou obvykle daleko menší než políčko kinofilmu (jejich velikost bývá zhruba srovnatelná spíše s políčkem šestnáctimilimetrového filmu, výjimky samozřejmě existují). Z téhož důvodu je samozřejmě také menší ohnisková vzdálenost; výrobci však často udávají odpovídající ohniskovou vzdálenost pro objektiv, určený pro kinofilm.
V praxi zatím digitální fotoaparáty -- s výjimkou velmi drahých profesionálních přístrojů -- nenabízejí velkou variabilitu objektivů. Výměnné objektivy jsou naprostou výjimkou, z modelů, které znám, pouze jediný (Kodak DC50) má objektiv s proměnnou ohniskovou vzdáleností (transfokátor), odpovídající rozsahu 37-111mm u přístroje na kinofilm. Ostatní digitální fotoaparáty (v rozumné cenové hladině) nabízejí nanejvýš nasazovací adaptéry pro změnu ohniskové vzdálenosti a/nebo režim 'makro'.
5. CCD
První 'nové' zařízení v digitálním foťáku je snímač CCD. Asi každý čtenář Softwarových novin ví, o co se jedná: jde o speciální polovodičový prvek, který obsahuje matici bodů, citlivých na světlo; z jeho výstupu se odečítá obraz rovnou v digitální podobě. Řada digitálních přístrojů používá snímače, vyvinuté původně pro videokamery; jiné fotoaparáty obsahují CCD vyrobené speciálně pro ně.
Snímač CCD je prvním omezujícím prvkem pro kvalitu digitálního snímku: počet bodů, citlivých na světlo, je na CCD prvku omezen; u snímačů z videokamer jen vyjímečně přesahuje 600000, u snímačů vyrobených speciálně pro fotoaparáty bývá o něco -- ale obvykle ne o mnoho -- větší. Kde nic není, ani čert nebere -- zvětšíme-li fotografii, sejmutou s rozlišením 640x480, na metrový plakát, budou jednotlivé pixely mít rozměr skoro 2x2 milimetry; trochu tomu může pomoci interpolace, ale výsledek bude každopádně daleko horší, než vyrobíme-li tentýž plakát třeba z obyčejného kinofilmu.
Je zapotřebí mít také na paměti to, že snímače CCD nejsou citlivé na barvy. Barevný snímek se proto v lepších videokamerách vytváří kombinací tří snímačů, kterým modrou, červenou a zelenou složku světla rozděluje optický hranol. V levnějších kamerách -- a, pokud je mi známo, také ve všech digitálních fotoaparátech -- je namísto toho jediný prvek CCD, před kterým jsou páskové filtry pro jednotlivé barvy; jedním z důsledků je, že cílový obrázek má (nanejvýš) třetinu pixelů oproti počtu bodů snímače:
Dalším problémem může být citlivost snímače. Musím se přiznat, že se mi nepodařilo zjistit důvod, ale faktem je, že snímače v digitálních fotoaparátech obvykle nepatří mezi nejcitlivější -- digitální foťák většinou odpovídá klasickému přístroji se založeným filmem o citlivosti ISO 80 až 200, což stačí tak pro dobře osvětlené venkovní scény, ale už ne pro fotografování v místnosti nebo za šera. Přitom tytéž snímače si ve videokamerách dokáží bez problémů poradit se šerem, ve kterém pomalu není prostým okem nic vidět...
Snímač CCD (a jeho řídící elektronika) ovlivňují kvalitu snímku v řadě dalších směrů; za nejdůležitší z nich můžeme označit věrnost barevného podání, dynamický rozsah a chyby snímku (moaré). Podívejme se na ně podrobněji:
5.1. Vyvážení bílé
Jak asi všichni čtenáři dobře vědí, bílá barva je prostě kombinace 'stejného množství' červené, modré, a zelené (hovoříme samozřejmě o aditivním skládání barev, ke kterému ve fotoaparátech -- stejně jako např. v počítačových monitorech -- dochází) . Podobně šedá je kombinace stejného -- ale menšího -- množství všech tří barev, a černá je kombinace 0,0,0.
Problém spočívá v tom, že ve skutečnosti by to platilo pouze při osvětlení dokonale bílým světlem -- tj. světlem, které obsahuje všechny barevné složky, a má zcela hladké spektrum. S takovým světlem se v praxi prostě nesetkáme; ani sluneční světlo, ani různé druhy umělého osvětlení (všetně blesku našeho fotoaparátu) tuto podmínku nesplňují. Liské oko se tomu dokáže snadno přizpůsobit, takže za normálních okolností si to vůbec neuvědomíme. Bohužel, co se týká fotoaparátů, je prakticky nemožné -- přinejmenším dnešní technologií -- dosáhnout adaptability lidského oka, takže na snímku nejsou barvy vybalancovány dokonale: bílá barva neobsahuje přesně vyvážené všechny tři složky, jejich kombinace v šedé barvě také není vyrovnaná -- a jejich vzájemné poměry se liší od poměrů v barvě bílé, podobně tomu bude s jinak šedou i s černou... K tomu navíc mohou přistoupit problémy samotného fotoaparátu -- představme si, že např. modrý filtr z minulého obrázku je 'tmavší', než filtry červený a zelený.
Klasické přístroje tento problém neřeší a ponechávají jej na filmu; ten pak je uzpůsoben pro správnou interpretaci barev v určitém světle, a podle toho jej také použijeme: film pro fotografování na slunci se liší od filmu, určeného pro práci v ateliéru. Digitální fotoaparáty tuto možnost nemají, a o vyvážení bílé se musí postarat elektronika umělým potlačením nebo posílením jednotlivých barevných složek v závislosti na jejich intensitě.
Zatímco videokamery obvykle umožňují uživateli alespoň do jisté míry řídit vyvážení bílé podle jeho představ, jsou všechny digitální fotoaparáty které znám vybaveny automatickým vyvážením, do kterého uživatel nemůže mluvit. To je celkem pochopitelné -- zatímco videozáznam jen zcela vyjímečně zpracováváme jinak než jednoduchým stříháním, jsou snímky z digitálních fotoaparátů určeny pro další zpracování na počítači, kde můžeme vyvážení bílé poměrně snadno upravit: stačí prostě pro každou barevnou složku určit míru jejího zesílení (nebo zeslabení) v závislosti na intensitě. To umožňuje každý rozumný program pro zpracování bitmapových obrázků (podívejme se např. na následující obrázek, kde jsme posílili červenou v nižších intenzitách a oslabili ji ve vyšších):
Přestože 'oprava' nesprávného vyvážení je možná a dokonce je poměrně snadná, jedná se přeci jenom o práci, kterou musíme udělat a nad kterou strávíme nějaký čas. Chceme-li proto s digitálním přístrojem fotografovat převážně za určitých světelných podmínek -- ať již při slunečním světle, nebo uvnitř -- měli bychom si ověřit, zda jeho automatika právě tento případ zvládá dobře. Naprostá většina digitálních fotoaparátů je uzpůsobena pro práci při denním světle; pozor proto, chcete-li převážně fotografovat doma.
5.2. Čistota barev
Daleko horší problém může být čistota barev. Jde o to, že není zcela jasné, co to je 'červená', 'modrá' nebo 'zelená'. Naše oko -- které obsahuje aparát vzdáleně podobný CCD prvku, popsanému výše -- prostě pod pojmem 'červená' rozumí určitý výběr z barev spektra, který můžeme vyjádřit křivkou -- ta bude podobná křivce z následujícího obrázku. Podobně modrou barvu bude reprezentovat křivka s výrazným vyvýšením na 'modrém' konci spektra, a zelenou křivka s vyvýšením někde uprostřed.
Problém je dán už tím, že intepretace barev se liší u různých lidí -- jinými slovy, vaše oko má pro 'červenou' trošku jinou křivku (tj. trošku jiný výběr barev spektra, které pro něj červenou reprezentují) než moje. Na druhou stranu, pojetí barev mezi různými lidmi se neliší natolik, aby se tento problém stal závažným.
Závažným problémem ale je, pokud se pojetí barev digitálního fotoaparátu zásadně liší od průměrného lidského pojetí barev. To se může velmi snadno stát -- lidské oko disponuje velmi kvalitními 'filtry', zatímco kvalita filtrů, použitých ve fotografických přístrojích, bývá často problematická. Bude-li např. červený filtr propouštět i světlo jiných barev -- takže jeho křivka bude vypadat např. takto:
budou snímky vypadat jako polité rajskou omáčkou (protože jejich barvy budou obsahovat příliš mnoho červené složky -- ta se totiž přidá i k barvám, které by ji neměly mít skoro vůbec).
Tento problém sice v principu je možné odstranit počítačovým zpracováním obrázku, je to ale velmi obtížné -- jde o to, že míra "přidání červené" (nebo jakékoli jiné, v závislosti na kvalitě jednotlivých filtrů) závisí na tom, jaká barva je právě snímána: máme-li např. červený filtr s charakteristikou z minulého obrázku, dostane zelená barva více 'červené navíc', než modrá. Museli bychom proto každou barvu, která je na snímku, upravit zvlášť; to obvykle ale není prakticky zvládnutelné.
5.3. Dynamický rozsah
Dynamický rozsah vlastního snímače -- tj. rozsah jasu od zcela temné až k zářivě jasné -- sám o sobě obvykle není problém: snímače CCD jsou schopny zaregistrovat a digitální paměť uložit daleko větší dynamický rozsah, než jaký lze reprodukovat v jakékoli tištěné podobě. Přesto digitální fotoaparáty mívají občas s dynamickým rozsahem problémy -- příčinou snad je ztrátová komprese, přiznám se, že přesný důvod neznám.
Pokud přístroj nenabízí dostatečný dynamický rozsah, máme problém, který již v počítači vyřešit nejde -- opět, kde nic není, ani čert nebere; pokud se detaily slily do jednolité bílé (nebo černé) plochy, žádný grafický program je z ní již nevytáhne. Je proto vhodné si s přístrojem, o který máte zájem, cvičně vyfotografovat několik scén, které obsahují detaily požadující značný dynamický rozsah (bílý porcelán se vzorem, uhlí v uhláku), a zkontrolovat v grafickém editoru výsledky.
5.4. Chyby snímků
Kromě standardních chyb, které známe z běžných fotoaparátů (neostrý, špatně exponovaný nebo rozhýbaný snímek) se můžeme u digitálních přístrojů setkat s novými chybami, danými jiným principem snímání. Nejběžnější z nich je tzv. moaré.
Moaré vzniká jako interference mezi snímaným vzorkem (čím kontrastnější, tím hůř) a velikostí bodů CCD snímače. Ukažme si nejjednodušší případ, při kterém na rozhraní mezi černým a bílým objektem vznikne barevný proužek (který tam ve skutečnosti samozřejmě nemá co dělat):
Na obrázku vidíme CCD snímač s páskovými filtry, na který dopadá obrázek černého čtverce na bílém poli. Povšimněme si, co se bude dít s pixely v řadě číslo 2: na pixel 0 (reprezentovaný třemi body snímače) dopadá bílé světlo; všechny tři body tedy za svými filtry dostanou odpovídající množství světla a pixel bude 'bílý'. Na pixel 2 nedopadá žádné světlo -- všechny tři složky tedy budou nulové, a pixel bude 'černý'. Naproti tomu u pixelu 1 narazíme na problém: jeho krajní bod, skrytý za červeným filtrem, je ještě na bílém světle; jeho zbývající dva body jsou již v černé tmě. Pixel proto bude 'červený', ačkoli ve skutečnosti by měl být šedý (protože dostává méně bílého světla než 'bílé' pixely, ale více, než 'černé'). Pokud budeme místo černého čtverečku mít pravidelný vzor, vznikne stejným postupem na snímku barevný vzorek, který ve skutečnosti neexistuje -- moaré. Poznamenejme, že tento problém samozřejmě nenastává u systémů se třemi CCD snímači a s optickým hranolem; takové systémy se však -- alespoň prozatím -- u fotoaparátů v přijatelné ceně nevyskytují. Jinak se moaré léčit nedá -- jediná pomoc je vyhýbat se drobným kontrastním vzorkům. Do jisté míry může moaré odstranit komprese snímku.
Další potenciální problém může nastat díky konstrukci snímače CCD. CCD nemá nic společného se snímáním světla; je to zkratka za 'charge coupled device' -- zařízení, ve kterém je náboj na výstupu jednoho prvku vstupem dalšího, a určuje technologii, kterou jsou snímače vyrobeny. Vzájemná vazba mezi jednotlivými prvky snímače však umožňuje, aby -- je-li jeden prvek 'přeexponován' -- předal svůj náboj prvkům sousedním. Fotografujeme-li tedy objekty, obsahující velmi jasné body (např. reflexy na chromovaném povrchu), mohou se kolem těchto bodů objevit kroužky -- často barevné, protože míra předávání náboje se může lišit pro různé barvy světla. Opět se jedná o chybu, která je -- pokud jí náš fotoaparát trpí -- prakticky 'neléčitelná' prostředky, která máme k dispozici v grafických editorech; jediná pomoc je vyhýbat se přesvíceným objektům. Podle údajů, které mám k dispozici, snímače většiny digitálních fotoaparátů touto chybou příliš netrpí; v každém případě však je vhodné konkrétní přístroj vyzkoušet vyfotografováním vhodného objektu.
6. Komprese obrázků
Jak jsme se zmínili výše, je při běžné technologii rozlišení v pixelech třetina počtu bodů, které má CCD snímač. Nezabývali jsme se zatím kódováním barvy -- ta je uložena jako trojice hodnot, odpovídajících jednotlivým barevným složkám, přičemž každá hodnota je obvykle (ale zdaleka ne nutně) vyjádřena osmibitovým číslem.
Pokud bychom snímky v této podobě dostali do počítače, měli bychom ještě celkem velmi kvalitní fotografie. Problém spočívá v tom, že mezi vyfotografováním a přenosem do počítače je nutné snímek někam uložit. Paměti není nikdy dost; přitom jediný snímek v celkem bídném rozlišení 320x200 zabere skoro 200KB. Asi bychom nechtěli pracovat s přístrojem, který by neměl kapacitu přinejmenším několika desítek snímků; i při velmi nízkém rozlišení bychom proto potřebovali paměť řádu megabytů. S civilizovaným rozlišením pak nároky na paměť velmi rychle rostou...
Proto většina fotoaparátů snímky před uložením do paměti pakuje. Bezztrátové komprimační algoritmy nejsou pro dané potřeby dostatečně efektivní; proto se používají ztrátové algoritmy, jakým je například JPEG. Zatímco komprimace může za vhodných okolností zmírnit nebo dokonce odstranit moaré, všechny ostatní atributy snímku se více či méně výrazně zhorší; protože levnější digitální fotoaparáty využívají algoritmy s vysokým kompresním faktorem, bývá zhoršení znát.
Protože snad každý fotoaparát používá jiný kompresní algoritmus, je zapotřebí vyzkoušet nejrůznější vzory a zkontrolovat výsledky. Řada kompresních algoritmů zle poškodí oblasti s drobnými a kontrastními detaily; jiné naopak mohou mít svou slabou stránku v málo kontrastních oblastech, které vyhladí do zcela plochých skvrn. Ztrátová komprese dokáže obrázek sice zkomprimovat velmi efektivně, zároveň jej ale může dokonale -- a neopravitelně -- pokazit: podívejme se na obrázek. kde jsou vedle sebe dva snímky -- první, nekomprimovaný, má cca 200KB, zatímco druhý je zkomprimován na 5KB -- ale za jakou cenu?
7. Paměti
Pro ukládání obrázků mají digitální fotoaparáty v zásadě stejné možnosti, jako počítače: mohou obsahovat pevný disk (nebo jiné záznamové zařízení na podobném principu -- pokud vím, existuje např. digitální fotoaparát, který snímky ukládá na Sony MiniDisk), nebo elektronickou paměť. Ta pak musí být buď zálohována pomocnou baterií, nebo musí být typu Flash EPROM.
V praxi naprostá většina přístrojů obsahuje paměť Flash. Mechanické záznamové zařízení sice má výhodu značné kapacity a velmi nízké ceny, ale použít jej můžeme ještě tak v ateliéru, kde je k dispozici elektrická síť -- doba práce na baterie je zhola nepoužitelná pro jakékoli praktické fotografování. Paměti zálohované baterií se pravděpodobně výrobci obávají, ačkoli by mohla být o něco levnější než paměti Flash, a riziko ztráty dat je minimální -- paměť mého PSIONa je zálohována právě tak, a o uložená data jsem nepřišel nikdy, a nevím ani o nikom jiném, komu by se to stalo.
Velikost paměti se pohybuje obvykle v jednotkách megabytů; v závislosti na rozlišení a na kompresním algoritmu, které přístroj používá, tak lze uložit řádově několik desítek snímků (u některých fotoaparátů si můžeme vybrat chceme-li fotografovat s vyšším rozlišením -- a tak zabírat hodně paměti /relativně/ kvalitními snímky, nebo chceme-li mít kapacitu na hodně snímků s rozlišením nižším). Na dlouhou dovolenou to není nic moc; ale stejně tak dlouho baterky v žádném případě nevydrží. Z tohoto hlediska jsou praktičtější přístroje, které umějí ukládat snímky na kartu PCMCIA (PC-card); pokud se do nich vejde i karta typu III, můžeme je v dosahu elektrické sítě využívat i s PCMCIA harddiskem, který pak nabízí kapacitu stovek obrázků ve velmi slušném rozlišení. Karet s Flash pamětí můžeme mít s sebou více, a když jednu snímky zaplníme, můžeme použít další. Jedinou -- bohužel dost zásadní -- nevýhodou tohoto řešení je to, že PCMCIA karty -- včetně těch osazených pamětí Flash -- mají ve zvyku mít poměrně kolosální spotřebu energie, takže v těchto fotoaparátech vydrží baterie ještě kratší dobu, než v přístrojích s vlastní pamětí...
Ať se na to díváme z kterékoli strany, jsou patrně paměťová média nejslabší stránkou dnešních digitálních fotoaparátů: buď to má malou kapacitu, nebo to žere moc elektřiny, nebo je to příšerně drahé, a obvykle se sejdou všechny tři zmíněné nevýhody najednou. Osobně se domnívám, že skutečný věk digitální fotografie nenastane, dokud se neobjeví levné, velkokapacitní a energeticky nenáročné paměťové médium.
8. Spolupráce s počítačem
Přenos snímků do počítače a jejich následné zpracování může být trochu problém. Výrobci většiny digitálních fotoaparátů totiž vůbec neberou v úvahu, že existují také nějaké jiné operační systémy než MS Windows; někteří z nich berou váhavě na milost také Macintoshe. Ten, kdo potřebuje kvalitní a spolehlivý operační systém, a proto samozřejmě používá nějaký klon UNIXu, má obvykle zlou smůlu -- fotoaparáty se sice připojují ke standardnímu sériovému portu, ale komunikační protokol není nikde zdokumentován.
Z tohoto hlediska by zřejmě byly praktičtější přístroje, které snímky ukládají na PCMCIA karty -- za předpokladu, že je tam ukládají v nějakém standardním formátu (např. JPG), a ne v nedokumentovaném proprietary formátu, pro jehož rozluštění je nutný firemní program, který opět bude samozřejmě k mání jen pro Windoze. Bohužel, neměl jsem zatím možnost se seznámít blíže s žádným ze systémů používajících PCMCIA karty, takže nevím jak tomu v praxi bývá.
Pro lidi masochisticky zaměřené -- jinými slovy, pro ty, kdo pracují s MS Windows -- obvykle žádné zásadní problémy nenastanou. Dodávaný software bývá dostatečně foolproof, a kromě převodu snímků z fotoaparátu na disk počítače někdy nabízí i jednoduché úpravy (které málokdy jdou za prostou interpolaci) a převody do nejrůznějších grafických formátů (jako kdyby ve Woknech neexistoval žádný standardní, obecně použitelný grafický formát -- což je možná i pravda). Někdy software nabízí i základní služby databáze snímků; to bývá ale dost problematická výhoda, protože pro zcela amatérské použití s pár obrázky to není potřeba, a pro profesionální správu rozsáhlé databáze fotografií naopak služby těchto systémů nestačí.
9. Suma sumárum
Digitální fotoaparáty jsou velice zajímavé, a bezpochyby jim bude patřit budoucnost. Nicméně, podle mého názoru, tato budoucnost zatím nenastala: přístroje jsou poměrně drahé, a kvalita snímků, které produkují, je této ceně zhola neúměrná. Navíc přistupují problémy s omezenou živostností baterií a problémy s přenosem snímků do počítače.
Již dnes může být digitální přístroj výhodný pro toho, kdo potřebuje snímky nevelké kvality mít právě na počítači -- dokážu si např. představit realitního agenta, který digitální fotografie svého zboží hned po příjezdu do kanceláře (nebo koneckonců i průběžně modemem) přidává na své WWW stránky. Špičkové digitální vybavení v ceně mnoha set tisíc, které nabízí snímky s výbornou kvalitou, se může také vyplatit profesionálovi, který ocení téměř neomezené možnosti počítačového zpracování (přičemž nemalá částka za fotoaparát je stále srovnatelná s nemalou částkou za kvalitní scanner, který by potřeboval jinak). Pro amatérské využití však podle mého osobního názoru prozatím -- prozatím! -- digitální fotoaparáty moc vhodné nejsou.